Aviatická pouť Pardubice

Na fotkách se usilovně pracuje. Je jich mnoho :-)
Postřehy Obergefreiter Michaela


Letecký den Pardubice 2010

Účastníci: Jens, MiSch, Pan inženýr, Milan Polák a Alda s Evčou

Jednoho krásného dne, tak asi týden po akci v Hradci Králové jsme se opět sešli, abychom důstojně reprezentovali náš klub, tentokrát na letišti v Pardubicích, kde se konala Aviatická pouť k 100. výročí aviatiky v Čechách.

Abychom se dostali na místo určení včas, znamenalo to pro mne vstávat tak v 5. ráno a mazat za ostatními do Předměřic. Zde již byla většina našich lidí od večera předchozího dne, kdy pomáhali zajišťovat Dětský den. Když jsem dorazil na posádku, alias k Jensovi před barák, všichni, kteří mohli se právě chystali k odjezdu. Nabral jsem tedy Aldu s Evčou, zajeli na písák pro jejich věci, kde jsme se poté připojili k Jensovi a mazali do Pardubic. Musím říct, že náš velící jel celou cestu, jako kdyby nás ukradl a měl jsem co dělat, abych ho stíhal. Asi si neuvědomil, že neznám cestu a tak ho valil jako ďas! Ještě klika, že příslušníci měli asi ten den volno. Ale třeba by jim to Pan inženýr vysvětlil.

Na letiště jsme dorazili včas a v pořádku a šli se podívat, kde jsou ostatní. Opět jsme se pozdravili se starými známými oblíbeným "Zase ty stejný ksichty" a šli stavět stany. Nějakým nedopatřením nám chyběly kolíky, chtěl bych poděkovat klukům od RAF, že mi půjčili pár erárních klacků od plotu, z nichž jsem lopatkou a posléze sekyrkou vysoustruhoval fortelné kolíky. Ostatní zatím pilně pracovali na stanech a za chvíli jsme již bydleli. Po zabydlení jsme se zaregistrovali, dostali nějakou snídani a pozorovali letecký ruch, protože jsme byli ubytování na travnaté ploše hned vedle přistávací dráhy. Alespoň jsme měli vše z první ruky, bylo na co se dívat. Když přišel čas, poslechli jsme si scénář, zjistili co, kdo, kde a kdy a šli ještě chvíli plkat. Musím říct, že se dělal solidní pařák a už v 10. hodin dopoledne bylo pomalu na padnutí., proto se spousta lidí svlékla alespoň do půl těla a to byl jeden z prvních „dobrých" nápadů toho dne. K těm nápadům se však ještě dostaneme, bylo toho trochu víc
Blížilo se poledne, kdy bylo oficiální zahájení a tak jsme se zhoufovali u dráhy a čekali.

12.00 je to tady!

Na obzoru se objevily tři malé tečky, které se začaly rychle zvětšovat a bylo slyšet narůstající hukot. Najednou nad letištěm prosvištěly tři Grippeny, dva pokračovaly dál a jeden začal akrobatit přímo nad námi. Slovy se nedá dost dobře popsat, co přesně dělal, ale byl to samý přemet, otočka, pirueta a bůhví co ještě. Nejpůsobivější byl asi průlet na maximálku, kdy se dalo říct, že byla vidět rychlost zvuku. Nejdřív letadlo, pak chviličku nic a pak rachot, kdy se kolem nás prohnal zvuk.

Po ukončení show se na kraji dráhy přichystal ke startu Kašparův Blériot, doprovázený houfem lidí v dobovém oblečení, krásně doplňujícími atmosféru té doby. Chvíle vrčení, pár metrů popojel a najednou byl ve vzduchu. Bez klapek, spousta plátna, drátů, dřeva, motor a pilot, trochu to znělo jako šicí stroj. Neuvěřitelné, ale krásně to létalo a po průletu bylo cítít, jak voní spálený olej a benzín od motoru. Byla to úžasná podívaná a když pilot přistál, sklidil zasloužený potlesk.

Pak se k obloze zvedla letadla z období první světové války a to již bylo vystoupení, které bylo provázeno malou pozemní ukázkou k jejímu doplnění.
Spojenecký dvoumístný letoun napadl pumami a střelbou pozemní jednotky a najednou se oblohou prohnal stíhací Foker Dr. 1. Dreidecker, stejný typ, na jakém bojoval známý Rudý baron, Manfred von Richthofen, jen tento letoun nebyl celý rudý, což mu ale nijak neubralo na působivosti. Předváděli ukázkový psí souboj. Obě letadla se proháněla po obloze, otočky na pětníku, bylo až neuvěřitelné, na jak malém prostoru se ta letadla zvládla otočit. Foker měl jasně navrch, i když se britský střelec snažil jak mohl a tak spojenecké letadlo po čase zasáhl a to s kouřem za ocasem zmizelo za obzorem. Po chvíli obě letadla přistála a opět zazněl zasloužený potlesk nadšených diváků.

Pak se na ranveji začala kolébat a za chvilku ve vzduchu prohánět letadla z období První republiky, jak vojenská, tak i dopravní. Byly to krásné stroje té doby.


My jsme se začínali chystat na akci:

Okupace Československa, 15. březen 1939

Navlečení do všech patřičných výstrojních součástí a doplňků, uniformy, nezbytný blembák na hlavě, v ruce flintu sedíme na naší staré známě Ereně, se kterou jsme se již skamarádili o týden dříve, jsme na cestě k nějakému letišti v Československu. Doprovázíme našeho důstojníka k bráně, ten se zdraví s československým důstojníkem a přebírá od něj letiště, obsazujeme bránu a naše automobily vjíždí na letištní plochu. Hlídáme, aby původní vojenská osádka třeba letadla nezapálila, nebo nepoškodila hangáry, nádrže s palivem a další věci na letišti. Stojíme na ploše a kolem nás procházejí mechanici, zkouším je pozdravit, možná si to nějak špatně vysvětlili, jeden po mně dokonce plivnul. Ani se jim nedivím, kdybych dostal rozkaz odejít jako oni, asi bych se cítil stejně. Pak nasedáme na Erenu a letiště přebírá náš pozemní personál, odjíždíme.

Rychlý návrat do tábora, lehce poupravit výstroj, doplnit o odlehčovací řemeny, tzv. ypsilony a čekáme na povel, už je jasné, proč se helmám přezdívá mikrovlnka. Každému tečou zpod helmy potůčky potu. Hlavně je potřeba se napít, tak jsme byli rádi za každou kapku vody.
Chystá se akce:

 Okupace Francie

Přibližujeme se k letišti, nad námi hučí dopravní JU 52 3M, ozývají se protiletadlová děla a kulomety, ty máme za úkol umlčet my. Z nebe se snáší Fallschirmjäger, parašutisté, přistávají a spolu s námi útočí na letiště. Po obloze se prohnal náš Messerschmitt 109 a v patách měl britský Hurricane. Tohle již bylo něco trochu jiného, pokud se Hurricane dostane se mezi Junkersy, nadělá mezi nimi pěknou paseku. Náš stíhač je ale Angličanovi v patách, ten se mezi dopravní letadla nedostane. Zatímco nad námi bojují stíhačky, my se přibližujeme k letišti a dostáváme se do palby nepřítele, kterou zuřivě opětujeme. Zalehnout, zamířit, vystřelit, na povel velitele vpřed, zalehnout zamířit...pořád, dokud je s kým bojovat! Exploze granátů, střelba z pušek, kulometů, první mrtví a ranění na obou stranách. Nepřítele zatlačujeme od krajů letiště ke středu, kde dochází ke kapitulaci Francouzů, nemají proti nám nejmenší šanci. Dokonce to vypadalo, že důstojník, který formálně předával našemu důstojníkovi kapitulaci si s ním i připíjel vínem. Tak nevím, co to mělo znamenat. Vojáci jsou vzati do zajetí, odvezeni, my se stáváme dočasnou vojenskou posádkou, než dorazí letištní personál. Ani nevím, který letoun zvítězil, pro boj jsem se nestihl podívat, ale řev motorů, dunění kanónů a štěkot kulometů občas přehlušil i zvuky boje na zemi, takže to byla asi lítá řež.

Zatím jsme se vrátili zpět do tábora, kde jsme se převlékli tentokrát již do maskovacího, načerpali nezbytné tekutiny, kdo se nenapil, ten by nevydržel (slunce pralo na plný plyn a my byli oblečeni v plné polní), každý hledal na chvíli stín a chystali jsme se na akci:

Polní letiště, západní fronta

Jsme součástí posádky bránící polní letiště kdesi na západní frontě. Podle posledních zpráv se dá očekávat útok nepřítele na všechny obranné pozice na tomto úseku, proto jsme v pohotovosti a jen hlídky pochodují po letišti, ostatní jsou na pozicích, čekáme, co nám den přinese.
Najednou se ozvala siréna, která ohlašovala nálet! Každý, kdo má možnost je okamžitě schovaný v nejbližší díře.
Po zkušenostech z východní fronty každý ví, že dobrý úkryt je poloviční záruka úspěchu a k tomu trochu štěstí, uvidíme, jak to dopadne. Náhle se nad letištěm objevila spojenecká stíhačka Spitfire a zasypala nejbližší techniku střelbou a shodila pumy. Tuto techniku jsme vyvinuli my, letadlům se říká Jabo neboli Jagdbomber, stíhací bombardér. Stíhačka má podvěšeny pod trupem nebo křídly pumy, ty shodí nad cílem a je z ní opět plnohodnotná stíhačka, schopná čelit komukoliv. Protiletadlová palba nestřílí, ze sousedního letiště nám na pomoc již před časem odstartovaly stíhačky a jsou již nad námi. Všechna naše bojeschopná letadla jsou právě v boji, sousedi nám tedy pomohou. Najednou se ozval řev motoru a na Spitfira útočí náš Focke Wulfe FW 190, Pan stíhač, už teď vím, že Angličan bude mít problémy! Obě letadla se míjejí, střílí po sobě, jedno se druhému snaží dostat za ocas, tam má největší šanci na úspěch. Je vidět, že oba piloti jsou zkušení, jakmile by se zdálo, že může mít jeden nad druhým výhodu, okamžitě ten druhý zareaguje. Zaujat bojem, krčící se v naší díře s kamarády, jsem se úplně zapomněl dívat na vše okolo.
Najednou se ozvaly další exploze poblíž našeho opevnění , s hrůzou zjišťuji, že se k nám valí obrněnce a pěchota. Stačí krátce kouknout dalekohledem, bílé hvězdy na strojích, Američané jsou tady! Jen se divím, že na naše letiště neposlali bombardovací svaz, aby nás vymazal z mapy, jak to umí. Obrněnce nám pěkně zatápí, už nám zničily několik opevnění, ale pak přiběhl Alda Pittermanojc (oprav na Alberta jo?) s Penzerschreckem a už se nepříteli řítí vstříc raketa, která zasahuje cíl, pak další, Albert se kryje v nejbližší díře. Najednou před námi něco vybouchlo a Albert s jeho pomocníkem se již od té doby neozvali, pravděpodobně padli. Nepřátelská pěchota postupující spolu s obrněnci dokonává dílo zkázy, na letišti zůstávají jen mrtví a ranění. Bojovali jsme statečně, ale přesile jsme podlehli. Saniťáci obou stran sbírají raněné, které odnáší k provizornímu lazaretu. Náš Focke Wulfe ještě střelbou napadl nepřátelské obrněnce a odlétl, Angličana pravděpodobně sestřelil, ale nás to od zkázy nezachránilo.

Plynule jsme z této ukázky přešli na ukázkou další:

Polní letiště, někde na východní frontě

Rusko, východní fronta, při těchto slovech zatrne i ostřílenému veteránovi. Po dlouhých bojích, kdy náš obranný úsek fronty prakticky přestal existovat jsme byli přiděleni k doplnění posádky střežící polní letiště, abychom si odpočinuli a po doplnění muži, pokud nějací vůbec budou se vrátili zpět na frontu. Čekali jsme na další rozkazy, když najednou naše letiště napadlo několik ruských stíhaček JAK . Exploze po celém letišti, všude hoří, mrtví a ranění jsou všude kolem, hlásná služba zaspala a nepřítel nás zastihl absolutně nepřipravené. Sotva jsme se stačili ukrýt, už jsou tu znovu a kolotoč pokračuje, exploze a střelba duní ze všech stran. Aby toho nebylo málo, na okraji letiště se objevila motospojka, ruská. Otočila se a jela zpět, za ní se vzápětí přivalila vlna pěchoty, podporovaná obrněnou technikou. Pod palbou ze vzduchu a ještě pod palbou obrněnců a pěchoty nám bylo opravdu krušno. Skupina vojáků, kteří dosud přežili, napadla střelbou nepřátelskou pěchotu. Jako obvykle bojovali Rusové s fanatickým odhodláním a nakonec došlo i na boj lopatkami. Přesila Rusů byla obrovská a nás již bylo zoufale málo, nakonec jsme podlehli.


Po ukončení ukázky jsme defilovali před diváky a vrátili se do tábora.

Co se dělo potom?

Když jsme došli zpět do tábora, byli jsme již tak vyřízení, že jsme se svlékli ze všech věcí a šli co nejrychleji hledat vodu k pití a umytí, čímž bych chtěl poděkovat hasičům z Lázní Bohdaneč, že nám poskytli jejich cisternu a mohli jsme se v ní umýt.
Kdyby měla širší otvor ve střeše, asi bych tam po hlavě skočil, ale nikdo z nás neprošel skrz ramena. Škoda, ale dobře, že jsme všichni tak dobře rostlí! :o)

Když jsme se ochladili a smyli ze sebe prach, špínu a sůl, šli jsme hledat místo, kde si napojíme každý svého koníčka. Bohužel u všech stánků s pitím byla taková fronta, jako když rozdávají něco zadarmo. Rozdělili jsme se na dvě skupiny a šli hledat, kdo dřív pochodí, zavolá těm druhým. Došli jsme s Jensem k betonovému hangáru, tzv. Úlu a zjistili, že i tady je fronta jako na banány za Komančů, ale už nebylo kam jít, tak jsme zůstali stát ve frontě, každý v jiné řadě. Po nějaké době, kdy už jsem měl žízeň, že bych se o ni mohl i opřít a s chutí bych se o ni podělil s někým, kdo už si pivo nesl, jsme se s Jensem konečně dočkali. Koupili jsme si raději rovnou 3 piva, protože se nám nechtělo čekat takovou dlouhou frontu znovu a dali vědět ostatním, kde nás najdou nebo jestli to bylo obráceně? Největší sranda byla u placení, pivo stálo 30 kč a Cola stála 40 kč. Kdo měl žízeň a mohl, dal si radši pivo. V klidu jsme se posadili, zavdali si, skoro bych přísahal, že jsem slyšel zasyčení, když jsme se napili a bylo dobře. Byli jsme už tak unavení z toho běhání, že i já, vášnivý fanoušek všeho létajícího jsem nechtěl nic jiného, než jen sedět a rekreovat se, ostatní stejně tak. Po chvíli přišli další kamarádi, nakonec se nás sešlo aspoň 15 lidí a tak jsme plkali, probírali dojmy z akcí a pak ohlásil velící Německé armády, že v 19. hodin je domluveno focení u dopravního Junkerse JU 52 - 3 M, ze kterého dnes skákali naši parašutisté a které není až tak běžně k vidění. Že to bylo za chvíli, rychle jsme dopili a hurá do tábora. Hned jak jsme vyšli z hangáru, nevím jak ostatní, ale já jsem dostal facku od sluníčka, to byla věc. Za chvíli se zdál být svět takový lepší, bez starostí, krásné počasí, co bych vám povídal. Přijdeme do tábora, všichni se strojí, já mám dost času, obléknu se v rekordně krátkém čase a sedíme kupodivu na Ereně. Jak se tak koukám, zjišťuji, že pan inženýr má ypsilony a já ne, tak se ptám: „Pane inženýre, můžete mi říct, proč máte ypsilony?" V odpověď mi přišlo: „ A proč bych je jako neměl mít?" Tak jsem chtěl říct, že je to nesmysl na začátek války a že ostatní je také nemají. Na důkaz svého tvrzení jsem se rozhlédl po všech ostatních a podle velkého řehotu jsem zjistil, že to mají všichni špatně a ty ypsilony mají na sobě, na rozdíl ode mne! Anebo že bych to měl špatně já? No zkrátka si ze mně naši dělali legraci ještě do večera. Když jsme dojeli k Junkersu, čekali už tam Fallschirmjäger a fotili se, pak jsme si udělali několik společných fotek a já jen dodám, že dle hesla „Voják se stará, voják má" anebo „Starý voják kouzelníkem" jsem si vypůjčil kšíry od jednoho kolegy a tím jsem utnul posměšky na mou adresu, aspoň na chvíli tedy. Po focení jsme se rozešli po letišti a nadělali spoustu pěkných fotek, já jsem si zamilovaně prohlížel FW 190, nechal se s ním vyfotit, poplácal vrtuli a šel. (Kdybych věděl, že toto letadlo za týden spadne ve Francii do moře, asi bych se loučil déle. Pilotovi se naštěstí nic nestalo a letadlo se doufám podaří opět opravit!) Za zmínku ovšem stojí všechna letadla, ať moderní nebo veteráni, vše co se sešlo ten víkend v Pardubicích na letišti stálo za to!
Vrátili jsme se později do tábora, definitivně se pro dnešek odstrojili, něco povečeřeli a šli kempovat do Úlu. K té večeři se váže jedna úsměvná historka, kdy jsem si šel nabrat guláš a Jens mne požádal, zda bych mu také vzal. Když jsem u kuchyně rozdělal Jensův ešus a z něj na mně zaútočil archivní guláš bůhví od kdy, vypadalo to jednu chvíli zle. Pak jsem si uškubl drn a vyhnal guláš z ešusu, držíce se hesla „ Čistota půl zdraví, špína celé" a nabral jídlo pro oba a šel do tábora. Tam Jens dělal překvapeného, kde se tam jako ten guláš od minule vzal, ale určitě ho tam nechal schválně pro potřeby farmakologického průmyslu, penicilín byl za války nedostatkové zboží! :o)

Večerní potlach

V úlu se sedělo a plkalo, snažili jsme si najít místo venku před hangárem u stolů a musím říct, že ti civilisté jsou opravdu jak mor. Skončíš akci, přes žízeň sotva stojíš na nohou, ale stánky jsou obsypané civilisty a nikoho ani nenapadne, že by ti podal pití nebo tě pustil, tady tomu bylo stejně, ale proč si kazit hezký večer. Nějaké místo se nakonec našlo, i když ti strejdové, co už tam seděli byli nějak protivní, ale to přešlo a tak jsme se bavili dál. Jens po nějakém čase odešel spát (nebylo mu dobře a to horko tomu zrovna nepomohlo), my ostatní jsme ještě seděli a mne napadlo ( a to byl jeden z těch dobrých nápadů toho dne), že by jsme se mohli jít podívat na letiště a noční Pardubice ze střechy hangáru. Pana inženýra jsem k tomu nemusel nijak zvlášť přesvědčovat, lehce jsme zdolali pásku s nápisem Eintritt verboten neboli vstup zakázán, chytil jsem se nejbližšího křoviska a hned začal nadávat jak pohan, byly to kopřivy a já si spálil obě ruce po loket. Že hned vedle byl chodníček, kudy na střechu úlu šla spousta lidí před námi, Vám snad ani nemusím říkat, že?
Nahoře jsme pokoukali, pan inženýr i něco vyfotil a šli jsme zase zpátky. Okolo půlnoci jsme se rozhodli, že už toho bylo dost a je čas jít spát. Došli jsme do tábora, pokoukali na hvězdičky a šli na kutě.

Přes noc byl klid, nikde nic, žádná mimořádka, prostě balada.

Ráno jsem se probudil asi okolo 6.30 hod. spáchal svou obvyklou ranní proceduru , potkal Milana a tak jsme šli na čaj, česnečku a tak vůbec pokoukat, jak se ráno kdo a kde hrabe z pelechu. Cestou jsme se stavili u lidí, kteří měly vystavené trosky bombardéru Junkers Ju 87 Štuka a Messerschmittu 109, poslechli si zajímavý příběh, kde se tu ty trosky vzaly, kdo ten stroj pilotoval, jak dopadl a tak. Vrátili jme se do tábora, něco posnídali a šli si ještě udělat pár fotek, než bude letiště plné diváků. Když jsme si nafotili, co se nám líbilo, stavili jsme se cestou zpátky na ledovou tříšť a na zmrzlinu a snažili jsme se nějak ochladit, byl už zase pařák jak blázen a na některých lidech v táboře bylo vidět, kdo se slunil poprvé, někteří lidé připomínali spíš rajče. Já jsem si odložil do spodního prádla a kde se vzal, najednou se nad letištěm objevilo velké civilní dopravní letadlo. Letiště slouží i jako transferové pro lety do zahraničí, jak jsem se dozvěděl později. Nenapadlo mně samo sebou nic lepšího, než že jsem popadl Panzerschreck a za jásotu ostatních jsem šel lovit. Doufám, že se někomu povedlo udělat fotku a zajímalo by mně, co si asi mysleli piloti a lidé v letadle, pokud si mně všimli. Postupem času už bylo na sluníčku opravdu parno a tak jsme se schovávali kde se dalo, já si zalezl pod Dodge a dělal Azora, vykukoval jsem jak pes z boudy zpod motoru. Našlo se několik lidí, co mně následovali a dobře jsme udělali, jiný stín nikde nebyl.

Ve 12. hodin proběhl zahájení průletem Grippenů, které jsme tentokrát sledovali už od Čáslavi, kde je jejich letiště a program se opakoval stejně jako předchozí den, bez nějakých zásadních změn, které by stály za připomenutí.
Po skončení programu jsme pobrali co jsme mohli, odnesli si věci, které jsme už nevzali ráno do auta, rozloučili se se všemi, kteří tam válčili s námi a vyrazili zpět do Předměřic. Tam jsem vysadil Aldu s Evčou a pokračoval dál, měl jsem ještě dalekou cestu.

Tak závěrem...
Kdo tam byl, ten něco zažil a spálené obličeje na fotkách mluví za vše, někdo měl smůlu a nespálil si jen obličej :o)
Ten víkend jsme našim indiánským přezdívkám dělali čest, rudá barva byla naše.
Kdo nebyl, o hodně se připravil, ale ne vždy to vyjde, víme o tom.
Takže snad zase za rok!

MiSch!