České Budějovice

Naše US sekce na téže akci.
Postřehy Obrgefraitera Michaela

                          České Budějovice aneb 300 tam a 300 zpátky

 Naše známé družstvo pancéřových granátníků, i když v lehce pozměněné sestavě
  vyrazilo na výlet do Českých Budějovic.,
 tentokrát i s kamarády ze sekce Uhelné Sklady čili US Army.
  Sekce WH: Jens, Misch, Horst, Pan inženýr, Alda ( s Evčou) , Wenzel a König
  Sekce US: Milan, Víťa, Karel, Rolf a Roman

  Cesta:
  Jeli jsme do Budějovic poprvé, což pochopitelně nikomu nevadilo , spíš naopak,
  tak jsme se s ostatními domluvili na srazu okolo 15. hod. abychom měli dost času
  na cestu. Setkání na čas se nakonec povedlo pouze s hodinovým zpožděním, když
  jednoho z našich nepostradatelných kamarádů nepustili včas z Arbeitu,což je
  celkem normální v této době. Řídíme se tedy zlatým pravidlem Českých Drah, které
  zastávají heslo ČD - Času Dost a byl klid. My ostatní jsme si zatím nakoupili
  vše potřebné kromě toaleťáku , který jsem minule zmiňoval a teď přibalil, takže
  jídlo, pití a zásobu vody, člověk nikdy neví. Když dorazil opozdilec, vydali
  jsme se na cestu směrem Pardubice, Chrudim, Jihlava až do Budějovic. Ještě v
  Hradci jsme zjistili, že postrádáme střelný prach, takže se pro něj Alda
  vracel. Rozděleni do tří skupin - Jensův vůz, Aldy a Romanův vůz jsme se
  rozjeli zpočátku stejnou cestou, pak Alda odbočil pro prach zpět do Předměřic
  a my, Jensova skupina jsme dál cestou odbočili pro kluky do Jihlavy, ostatní
  pokračovali dál na Budějovice. Cesta probíhala v pořádku, až před Jihlavu byl
 klid, jen těsně před Jihlavou jsme odbočili jinam, neboť dle Wenzelovy navigace
  nebylo přesně poznat kam odbočit, takže nás pak navigoval po telefonu a
  prováděl uličkami. Musím říci, že tak detailní popis cesty jsem ještě nikdy
  nedostal, takže než se mládenec vypovídal, už jsme orientační bod leckdy málem
  minuli, ale vymotali jsme se správným směrem a nakonec dorazili až k němu domů.
  V obci, kde bydlí končí silnice a dál je jen krajina, čekali jsme snad ještě
  ceduli s ukazatelem „Na konci světa" . U jejich statku jsme nabrali spoustu
  potřených věcí a mazali zpět do Jihlavy pro Königa. Toho jsme naložili podstatně
  rychleji a pokračovali dál. Musím říct, že se začalo lehce připozdívat a cesta
  byla ještě daleká. V průběhu další cesty jsme se opět setkali s ostatními a
  domluvili se na zastávce na jídlo, kterou jsme spáchali v restauraci na břehu
  jakéhosi rybníka s přilehlým kempem. Došel jsem vyjednat místo pro 15 lidí a
  když jsme přišli, pohledy již přítomných osob opět svědčily o tom, že místní a
  turisté asi ještě neviděli vojáky (anebo aspoň nás), zkrátka jako vždy.
  Objednali jsme si jídlo, dostali ho v celkem normálním čase, bylo poživatelné a
  když jsme dojedli, napadlo nás, že by US kluci mohli spáchat vylodění v
  Normandii, čili naskákat do rybníka a brodit se k nám ke břehu a my by jsme je
  mohli z restaurace alias bunkru z oken alias střílen kropit palbou. Bohužel to
  nedopadlo, tak snad za rok, škoda,mohlo to být pěkné. Po jídle jsme jeli dál a
  blížili se k cíli, když jsme si všimli, že již delší čas König s Panem inženýrem
  doplňují pitný režim nějakou kořalkou a začíná to na nich nechávat následky, což
  raději nebudu dále komentovat, dodám jen, že smrad z té kořalky vyvolával u
  ostatních málem mdloby a vepředu jsme s Jensem větrali jak to šlo. Nakonec
  jsme s lehkou odbočkou mimo trasu dojeli až na místo určení, jen kořalové
  museli cestou na wc a čekalo se na ně (hanba jim) , bylo cca 22. hod. když jsme
  dojeli do tábořiště.

  Tábor, stavba stanů a co nás ještě potkalo:
  Když jsme dojeli blátem na začátek tábořiště, zjistili jsme, že je prakticky
  celé rozbahněné a situace připomíná spíše 1. Světovou válku a bitvu na Sommě,
  než 2. Světovou válku a květen. Vystoupili jsme z aut, kluci americký odbočili
  k američanům a my odešli pěšky do německého tábora a Jens s Aldou to objeli
  auty. Po všech těch deštích z minulých dní bylo všude pěkně promáčeno, klika, že
  jsme s sebou vzali igelity pod stany.
  Alda s Evčou bydleli v soukromí kousek od nás, Pulťa s Königem byli k nepoužití,
  stan pro 8 lidí postavil Wenzel skoro sám a když požádal Königa o pomoc, tak mu
  ten donesl bednu s vodní dýmkou, praštil s ní o zem a opět se někam odbatolil .
  Vedle stavěli stany Jens s Horstem a já. Když jsme postrádali kolíky, přišel
  pan inženýr, se slovy, že je má, ale má jich málo a potřebuje je pro naše.
  Nevím, které naše ještě myslel, nicméně nás velice pobavil, když vzápětí poté,
  co nám velkoryse půjčil 1 kolík odešel k již stojícímu Wenzelovu 8+1 a
  prohlásil, jestli někdo nepotřebuje kolíky, že jich má dost . Někteří z nás
  byli v pokušení použít polní lopatku k jinému než běžnému účelu, ale stejně
  řekněte, no není to hodný kluk? Pro ostatní by se rozdal! Nakonec jsme měli
  stany pro 16 osob a spalo nás tam 6 vojáků. (plus dvě pořádné opice) Když bylo
  postaveno, šli jsme hledat nějaké známé a ti obvykle sedí někde v knajpě, kam
  neprší, Pan inženýr s Königem šli spát do velkého stanu, my hledat knajpu. V ní
  jsme žádné známé nenašli, objednali jsme si každý 1 pivo a najednou tma,
  výčepní ohlásil, že mu došel benzín v elektrocentrále a tak tedy zavírá. Dopili
  jsme, došli ke stanům a šli spát. Horst bydlel s Jensem, Wenzel se mnou,bylo
  asi 3.30 hod. a pro změnu začalo pršet.

  Co se dělo v noci a jaké bylo ráno:
  Vzbudil jsem se cca v 5.30 ke své velké nelibosti s pocitem, že musím tam, kam
  i král chodil po svých a začal se hrabat ze stanu. Venku jsem narazil na Horsta,
  který musel taktéž a oba jsme pěkně klepali kosu a drkotali zuby od zimy,
  nevyspání a mokrých bot. Horst se už vracel a já hledal nejbližší azyl, kde bych
  si mohl odložit, ten jsem našel asi o 500 metrů dál v křoví, kam jsem doplaval
  eště na chvíli usnul, ikdyž mně spíš v polo spánku udržovalo pravidelné
  pleskání mokré celty přes hubu podle pofukování větru. V 7.00 to všechno Jens
  hnal z pelechu, myslel jsem, že mně klepne a ostatní vypadali podobně. Takže
  obléct, rozkoukat a půjdeme...

  Začíná vojákův všední den:
  Nachystali jsme se na ranní nástup a bohužel jsme hned na začátek měli lehké
  zpoždění, částečně způsobené lehkou indispozicí některých osob, že kořalkáři.
  Dorazili jsme za ostatními, zařadili se a zjistili, že jsme vůbec o nic nepřišli
  a nikdo nás nepostrádal, takže v pořádku. Proběhla dechová zkouška na přítomnost
  alkoholu, ( všichni v pořádku ) rozdaly se pokyny a povel k odchodu, vrátili
  jsme se do tábora s přesným rozkazem od našeho velitele, který šel na
  velitelskou poradu, v 9. hod. všichni v plné polní nastoupení u auta. Tentokrát
  jsme rozkaz splnili do puntíku, protože nikdo nesnídal, König s kávou se
  přimotal a oblékl včas a prostě se to nedělá, že ano. Dokonce před 9. hod. jsme
  již byli na smluveném místě a kupodivu tam nebyl nikdo další. Došli jsme tedy
  mezi zákopy a zjistili, že jsou některé až do pasu plné vody, která tam po
  vydatných deštích prosakovala. Kluci chodili s čerpadlem a kde to šlo, čerpali
  vodu mimo, nám byl přidělen relativně suchý zákop, kde bylo vody pouze po
  kotníky a to jsme odblokovali zaházením kamení m, větvemi a prkny atd. Počasí
  dostalo rozum a začalo i trochu připalovat, tím pádem i vysychat, ale jen
  seshora, spodní voda se tlačila dále. Zabydleli jsme se a čekali co dál,
  poslední domluvy se zástupci všech zúčastněných stran, sháňka po vodě a takový
  ten zákopový život zpestřený o návštěvy diváků a občasné rozhovory s nimi a
  páchání různých blbinek. Pak přišel čas Č a přišlo  zahájení první ukázky.
  První ukázka, Spojenci (Velká Británie + USA) proti Němcům, Západní fronta
  Nedaleko od našich pozic byla umístěna hlídka polního četnictva, která strážila
  svůj úsek a byla ze zálohy napadena skupinkou vojáků od anglických speciálních
  jednotek Commandos a byla pobita. V současné době vyrazili proti našim
  pozicím spojenečtí vojáci, kteří čekali na likvidaci četníků. Ozývá se první
  palba z ručních zbraní, první výstřely z děl, první exploze granátů mezi oběma
  liniemi. Spojenci za podpory obrněné techniky se valí na naše pozice a ty
  jsou zasypány granáty, první ranění a mrtví v našich řadách. Střílíme na
  nepřítele ze všech sil a všemi prostředky, ale situace se zdá být
  kritická.Rozkaz k ústupu na předem připravené pozice, zůstávají mrtví König,
  Wenzel a Pülth, ostatní ustupují a střílí dále na nepřítele, kryjeme se
  s Albertem za zničený Sdkfz. 251 - Hakl. Jak jsme se později dozvěděli, Wenzel
  byl raněn a v zákopu ještě napadl vojáka od Commandos a padl jeho rukou.
  Nová pozice, zjišťujeme, kolik nás chybí, nové povely, prudký protiútok vojáků
  od Waffen SS podpořených obrněnci, Spojenci jsou vytlačeni z našich původních
  pozic, vysoké ztráty na obou stranách, palba z děl, minometů, později se vracíme
  na svou původní pozici. Nacházíme padlé kamarády, projíždí náš Hakl, pálí na
  Spojence, vysazuje pěchotu a vrací se zpět, ale ouha, na pásy a kola se mu
  zamotal ostnatý drát natažený před našimi liniemi a jak se vracel, drát a prkna
  proletěly naším zákopem, posekaly a potrhaly, co se dalo, než řidič zjistil co
  se děje a zastavil. Nevynechalo to nikoho z nás, naštěstí se nikomu nic vážného
  kromě oděrek nestalo, bohužel Wenzelovi, který byl mimo zákop a tedy nejméně
  krytý, ostnáč roztrhal komplet celá záda a rukávy u převlečníku (později se za
  námi přišli podívat diváci a říkali, že to vypadalo opravdu hrozivě a ptali se
  na zdraví všech). Po krátké odmlce jsme dále pokračovali v boji, opět
  nepřátelský protiútok, ještě silnější než předtím, pozice jsou neudržitelné,
  posily již žádné nedorazily, opět se stahujeme, tentokrát definitivně, Spojenci
  se valí proti nám jako lavina, střelba z kanónů, kulometů, exploze šrapnelů, po
  tom všem už zůstal z našich naživu jen Jens a já, došla munice, granáty již
  dávno nemáme, pozice je neudržitelná... jsme obklíčeni, vzdáváme se. Eskortuje
  nás Američan, předává dvěma Britům, jsme schovaní za zničeným Haklem,
  něco nám říkají, nerozumíme moc jim, oni nám,
  ikdyž některá slova jsou podobná jako Wasser a Water.
  Za námi stále duní střelba, velitel se chce napít, Angličan mu
  bere čutoru a pak mně najednou ten druhý povalí a drží na zemi (bohužel
  v kaluži), snažím se bránit, trochu se pereme, ale jsem zajatec, co mohu
  dělat... po chvíli mne opět pouští, sedíme s velitelem dál za Haklem a čekáme,
  co s námi bude, střelba pomalu utichá...
  Ukázka skončila, pozdravili jsme se s Angličany, posbírali své věci, vrátili
  se do obou zákopů, pořešili ten ostnáč a šli zpět do tábora, dát se do pořádku,
   něco sníst, trochu si odpočinout a připravit se na druhou ukázku.

  Co s volným časem:
  Po návratu do tábora jsme se svlékli, rozložili svoje nádobíčko na sluníčko,
  bylo příjemně. Trochu čištění, trochu oleje a sháněli něco k snědku, každý měl
  zásoby, erární oběd jsme tedy nehledali. Mezi jídlem a nástupem jsem byl
  ještě vyslán velitelem pro patrony a pak už jsme se opět oblékli a vraceli na
  bojiště. Tentokrát bylo před bitvou defilé účastníků a techniky, naši skupinku
  podpořili i US kluci, kteří mají i německé uniformy. Na seřadišti se opět vše
  dělo dle hesla: „Spěchá se, aby se čekalo, čeká se, aby se spěchalo!" tak jako
  snad vždy, tak jsme plkali o všem možném a nakonec nasedli k našemu známému
  řidiči Haklu, co nám dopoledne tak pocuchal pírka. Projížďka pěkná a po ní jsme
  se opět vrátili do našeho zákopu. Poslední přípravy, zaujímáme pozice a začíná
  druhá ukázka...

  Rudá armáda proti Německé, Východní fronta
  Naši předsunutou hlídku napadají partyzáni, polní četníci se brání co mohou a
  jsou podpořeni dalšími vojáky a postupně zatlačí partyzány zpět a získávají i
  zajatce, který je později popraven, pravidla Východní fronty jsou jasná, žádná
  milost, žádní zajatci! Po chvíli je vidět přijíždějící ruský motocykl, průzkum,
  který zřejmě navazuje na přepad partyzánů. Obrací po přestřelce zpět a po
  nějaké době přijíždí od nepřítele vozidlo obsazené skupinou vojáků, které
  vysazuje   nedaleko od našich pozic, zde se již jedná o klasický průzkum bojem. Po
  kratší přestřelce Rusům přijíždí posily a celá skupina bojuje na naší přední
  linii. Po chvíli boj utichá, Rusové se stahují a přichází silný dělostřelecký
  přepad, který ničí vše živé v našich řadách a opevnění i techniku. Když palba
  utichla, Rudá armáda nastoupila do útoky podpořená i tanky T - 34. Dunění děl,
  exploze výbuchů, štěkání  kulometů, dávky ze samopalů a krátké výstřely
  z pušek, vše dokresluje atmosféru bitvy. Když se tanky přiblížily na dostřel,
  Albert po nich začal střílet z panzerschrecku, podporován palbou všech v zákopu.
  Tanky se blížily dál, vypadá to, že jich snad neubývá. Několik jich už prorazilo
  naše přední linie a jeden už byl skutečně blízko nás, když Wenzel popadl
  magnetickou minu a za divoké střelby všech kamarádů doběhl až k tanku a minu na
  něj přilepil a snažil se ukrýt, ale byl zasažen palbou nepřátelské pěchoty.
  Heldentod , obětoval se pro kamarády a zemřel smrtí hrdinů ! Ohlušující
  výbuch, nepřátelský tank je zničen a hoří v plamenech! I přes tento hrdinský čin
  je příval nepřátel nezastavitelný a Rusové za podpory obrněné techniky se na nás
  hrnou jako hnědá lavina. Stahujeme se za palby z ručních zbraní do druhé linie,
  připravené pro takový případ. Rusové útočí dál a nejsou k zastavení, v zákopech
  probíhají boje muže proti muži. Bojuje se lopatkami, bajonety, údery a kopy
  Karate, Kung Fu, místy Thajský boj, chvílemi i Pěsti Do a Facky Do (tohle pak
  vymaž!!!) , nikdo nepřítele nešetří. Vítězství nebo smrt! Téměř všichni jsou
  pobiti, dochází k posledním bojům, Rusové vyvádějí zajaté příslušníky Waffen SS,
  které nemilosrdně likvidují, ale jim by se dostalo té samé odplaty, pokud by se
  jejich role vyměnily. Akce končí...
  Následovalo ještě závěrečné defilé a to ukončil vydatný déšť, snad aby ze všech
  spláchl prach a bláto a osvěžil všechny přítomné!
  Vrátili jsme se do tábora, svlékli ze sebe všechno nádobíčko a trochu se
  narovnali a přemýšleli o relaxu.

  Co s načatým večerem?
  Někdo z našich odhalil, že přes ulici je na fotbalovém hřišti hospoda, takže prd
  za sportem, do hospody se chodí, tak jsme se tam šli podívat také. Přijali nás
  tentokrát v klidu, usadili jsme se a zjišťovali, co bude k jídlu, k pití atd.
  Mně po chvíli zmáhala únava a to tak, že jsem si asi po půl hodině přes protesty
  ostatních odešel lehnout se slovy : „ Jdu na hodinku!" Když jsem se uvelebil ve
  spacáku, zjistil jsem, že je stan obalený mravenci. Že by byli zvenčí, to je
  jasné, ale že jich byly plné vnitřní stěny, to už bylo divné. Jak jsem tak
  poklimbával, pořád na mně něco padalo, když jsem otevřel oči, zjistil jsem, že
  mravenci jsou cvičeni k jednotkám Falschirmjäger a lezou nahoru a po chvíli
  volným pádem padají dolů, už jen ty padáčky kdyby měli. Nakonec jsem zjistil, že
  mají v rohu stanu mraveniště, takže náš kvartýrmajstr nás ubytoval vskutku
  bravurně, mravenci obývali pravý horní roh stanu, my zbytek. Jen se divím, že si
  nikam neodnesli Wenzela, který na jejich straně spal, bylo jich opravdu hodně.
  Vrátil jsem se tedy zpět za ostatními, cestou mne chytl starý pán s paní a co
  že to prý mám na sobě a jestli neznám nějakou paní, co ji za války Němci zavřeli
  a jestli pamatuji, co se v Budějovicích dělo za války atd. Tak jsem je ujistil,
  že to opravdu pamatovat nemůžu, že jsem příliš mlád a v dobrém jsme se rozešli.
  Trochu jsem měl dojem, že si oba mysleli, jestli necestujeme v čase nebo co. V
  hospodě to zatím už hučelo jak v úle a musím říct, že jsem se vrátil opravdu za
  hodinku, kluci besedovali a pak padl návrh, jít popít do tábora s klukama z
  ostatních klubů. Sotva jsme vyšli ven z hospody, napadlo nás, že by jsme mohli
  zkusit závody v lehké atleticea dát si závod na 1 okruh závodiště. Podotýkám, že
  v uniformách, půllitrech, s überschwunkem a bodákem. Zaklekli jsme, ale pak
  startérovi nevyšla rána z pistole, jen to cvaklo, což ale některým jedincům
  stačilo k odstartování závodu a rozeběhli se po trati. Kdyby jste viděli
  Wenzela, ten letěl ak utržený vagon z nádraží. Toho jediného se nám povedlo
  zastavit, Pulťas a Horst to doběhli celé. Bohužel již pro nechuť či neochotu
  dalších závodníků nedošlo k opakování akce, závod se tedy nakonec nekonal, takže
  snad příště! Došli jsme tedy do tábora, nabrali vše potřebné, např. vodní dýmku,
  5 l rumu, špek a usadili se ve stanové knajpě.

  Mejdan roku a co vše se ještě dělo:
  Každý si objednal něco k pití, vybalila se vodní dýmka a zjistilo se, že není
  voda na chlazení. Nevím koho to napadlo, ale nalil tam flašku vodky a tímto
  potvrzuji, že jsme všichni pukali vodní dýmku taženou přes polskou vodku! Když
  to viděli nově příchozí nebo přísedící, šli do kolen a ani se nedivím. Pukalo se
  prakticky nepřetržitě, něco se popilo, něco se pojedlo a jak se připozdívalo,
  nálada začala být méně a méně formální, začalo se i jódlovat, chvílemi snad i
  tančit, vodní dýmka se překřtila z Dýmky míru na Kalumet války )co taky ostatně
  od nás čekat) a někteří členové jednotky si vysloužili indiánská jména.
  Jens ma krycí jméno Magua, Rolf je Velký pejz, Wenzel je Čingačkůk, MiSch je
  Vzteklá MiSch a ostatní si ještě žádné nezasloužili. I mluva připomínala
  indiánštinu, jen nevím, proč. Někdy brzo k ránu (ve 4. hod.) už jsme uznali, že
  to skutečně stačilo, pobalili věci a šli do pelechu. Když jsme dorazili, Pan
  inženýr s Königem, kteří nás opustili předčasně před hodinou, již obývali tábor
  a nechali svítit svíčku, rozsvítili jsme tedy ještě nějaké a chystali se ke
  spánku. Mravenci už také spali, Jens si zalezl se svíčkou do stanu a najednou
  přestal odpovídat na dotazy, tak šel honem někdo sfouknout svíčku, protože Velký
  Magua poněkud usnul uprostřed konverzace. Najednou se přivalili Alda, Evča a
  Víťa, nerozlučná trojka a že prý jdeme pařit a kdesi cosi. Po dlouhé době a
  spoustě přesvědčování, že už je pozdě a kohouti již kokrhají jsme je odeslali
  do jejich stanu a šli spát. Bylo cca 4.45 hod.
  Byli jsme poslední, kdo zůstal vzhůru a věřím, že tohle Budějovice dlouho
  nezažily, klubu jsme dělali čest až do posledního dechu!

  Jak se spalo?
  Řekl bych , že tomu stavu, do kterého jsme všichni upadli se říká spíš kóma,
  nicméně já jsem byl vzbuzen v 5.45 hod. !!! nutkáním a potřebou hledání azylu
  jako v sobotu ( když se probudím, koukám na hodinky) což mně opravdu namíchlo,
  ale nedalo se nic dělat. Po návratu jsem usnul a spal jako ostatní do cca. 9.45
  hod. kdy se již někteří začali probouzet sami od sebe a jiní svými potřebami.
  Ráno bylo jako malované, na všech bylo poznat, že jsou vojáci, každý byl zelený
  jak slíva a klel jak pohan. Takže snídaně (hahaha), balit, poklidit, rozloučit
  se a pojedeme k domovu.

  Cesta domů:
  Bylo téměř poledne, když jsme vyrazili. Americká část už odjela o chvíli dříve,
  Alda s Evčou a Víťou odjeli o něco později jak my.
  Cesta zpátky probíhala jako každá cesta zpátky, nejdřív jsme stavěli na oběd v
  té restauraci, co jsme byli v pátek na večeři, už na nás koukali o poznání
  jinak, nějaký dlabanec a frčelo se dál. Do Jihlavy, pak odvézt Wenzela a pak
  jsme pokračovali domů. Díky mé navigační chybě (mám prostě kliku a se mnou i
  ostatní) jsme sice jeli nejkratší cestou, ale nebyla také nejrychlejší, za to
  jsme viděli spoustu krásných luhů, hájů a pamětihodností, zastavili jsme na
  krátkou pauzu na srovnání žaludku a nakonec dojeli spořádaně až do Hradce, kde
  jsme vysadili Horsta a do Předměřic, kde byla konečná.

  Cesta byla nejméně 300 km tam a nejméně 300 zpět.
  Takže jako obvykle. Kdo jsi tam byl tak víš, kdo nebyl, pojeď příště s námi!

 MiSch