Dolní Hbity, Březové Hory

Postřehy Obergefreitera Michaela


Slivice 1945 (07.05.2010)
Milé děti!
Bylo, nebylo jedno družstvo pancéřových granátníků z Předměřic nad Labem a to si vyrazilo na vlastivědný, výpravně naučný výlet do Příbrami na téma konec války v Čechách a nakonec vlastně i v Evropě.

Něco na úvod...
Sešli jsme se nejprve s Jensem na posádce v Předměřicích, probrali takové ty plky ze života, koukli do mapy na cestu a zjistili, že další z party mají asi hodinku zpoždění a tak plkali dál (mmj. Jensi, díky za kafe ). Mezi tím plkáním jsme naložili věci potřebné k přežití ( např. toaleťák ) a když přišel čas vyrazili směrem Hradec Králové, kde již čekali Alda s Horstem a Libor
s Danielou. Po nějaké době, kdy bylo naloženo vše ostatní začala již cesta samotná.

Když jsme se vymotali z Hradce, najeli jsme na dálnici a po krátké zastávce na čerpačce pro zásoby jsme mazali směrem ku Praze a pak pokračovali dál na Příbram. Cesta probíhala v pořádku bez nějakých zásadních změn, krom toho, že Jensovi lehce nefungovaly blinkry a tak jsem cestou hrůzou trnul jak projedeme Prahu málem ani nekoukal ven. Jens se ale projevil jako mistr řemesla a bravurně vše zvládnul. Na Baranďáku nebyla zatím v našem směru moc velká zácpa, v tom druhém směru už o poznání větší, to nám bylo fuk. Projeli jsme Prahou skrz, okoukli práce na obchvatu, minuli PČR hlídku před Cukrákem ( zase mi zatrnulo) a pokračovali dál až k Příbrami, kdy lehce poprvé kulhla navigace ( já ), ale to byl jen pouhý detail. Měl jsem totiž nastaveno dojet do Milína a tak jsme tam taky dojeli. Kámen úrazu byl v tom, že jsme měli dojet do Podlesí a to jsem nějak úplně nezaznamenal. Otočili jsme se tedy správným směrem a šupajdili zpět. Mezitím jsme telefonovali ještě s Pišňasem, který na nás čekal ve Hbitech, kde že ten tábor je a zjistili, že nás nějaký místní domorodec kterého jsme se optali na cestu poslal jinam se slovy, že tady žádný tábor není a když jsme minuli ceduli s koncem další obce, ten strejda dostal jmen...otočili jsme se a hurá zpět. Ale našli jsme to a to bylo hlavní!
V táboře jsme se pozdravili se známými, okoukli tábořiště, pochystali se k odjezdu a jeli na dnešní ukázku do Dolních Hbit.

Akcička Dolní Hbity...
Po příjezdu do Hbit (kdy navigace již fungovala bezchybně) jsme našli ještě posledního do party Pišňase, pozdravili se s organizátory a šli pokoukat co a jak. Po poradě velení jsme se rozešli na výchozí pozici, kde jsme ještě dostali nějaké to krmivo do houslí ( díky organizátoři ) a čekali na zahájení.
Po povelu vpřed jsme vyrazili směrem k náměstíčku a začalo to, na co jsme se tak těšili! Začala válka!

Vpřed! V zákrytu a přikrčení jsme postupovali za velitelem podel zdi nějakého stavení...zakleknout a krýt se...nikdo neví, odkud může přijít výstřel....průzkum terénu, zatím není nikdo a nic vidět...povstalci se prý rojí na všech místech...zepředu se ozvaly první výstřely...rozdělit na dvě skupinky, jedna kryje druhou, kamarád kamaráda...postupujeme příkopem podél cesty, snad v něm nebudou miny...vpředu je vidět nějaký pohyb, postřelujeme se s nepřítelem..dva střílí, ostaní je kryjí... kolegové z Waffen postupující na našem levém křídle narazili na povstalce a docela rychle s nimi udělali krátky proces,když jsme dorazili doprostřed vsi, bylo prakticky po boji...co jen ty lidi napadlo, pustit se do boje s vojáky, kteří již všichni nebo alespoň skoro všichni, krom hodně mladých prošli východní frontou...kdo přežil tam, přežije snad všechno...
U kostela jsou postaveni nějací zajatí povstalci ke zdi...dávka... povstalci jsou pobiti...vesničané za trest odvážejí na žebřiňáku mrtvé a vojáci doprovází druhou skupinu povstalců někam za obec, nevím kam šli a proč, ale zpátky se vrátili jen vojáci a skoro mám dojem, že jsem slyšel tlumenou střelbu odněkud z dálky... no co...
Sedíme s Albertem u bunkru a čekáme, co se bude dít dál, kam nás zase pošlou...vrátil se velitel, pozdravy a kamarády, nikomu nic není... nové rozdělení úkolů...
s Liboriusem hlídkujeme na kraji obce, schovaní za zídkou s nějakým svatým...najednou zepředu přijíždí motospojka a křičí to, čeho se obávají dnes už všichni... IVAN!!! Dlouho se nic nedělo, až jsem si říkal, jestli se ten chlap nezbláznil a strach má velké oči, ale pak se objevil první, druhý a za chvíli jich už bylo jak much...už je to tu zase...první výstřely přišly tentokrát od nás a našly své cíle, ale zastav potok rukama...poslal jsem jim z granátometu, co jsem měl namontovaný na pušce bonbon a běželi jsme za ostatními k malým bunkrům podél silnice, Rusové se pořád blížili, naše střelba je nijak výrazně nezpomalila, bylo to stejné jako vždy, buď my nebo oni...v poslední době už tedy spíš jen my...postřelujeme se navzájem, Rusů přibývá a rozdělují se...najednou se další Rusové objevili i na pravé straně, kde byl zatím klid a co hůř, ze zatáčky vyjel obrněný vůz a kropil naše pozice z těžkého kulometu...Albert s Panzerschreckem a všichni kdo mohl kryli pravou stranu, odkud byl útok nejprudší...na původním místě na jedné straně silnice jsem byl já, na druhé Liborius, pak už nikdo, proti nám spousta Rusů. Pálili jsme jak to šlo, ale pak proti nám postavili kulomet, který do nás začal pražit co to dalo čímž nás dva dokonale zablokovali...granáty došly...nemohl jsem ani vystrčit hlavu, naproti u kamaráda to bylo stejné...najednou na mně padl velký stín a poslední, co jsem viděl byl velký Rus s puškou a dlouhým, špičatým bodákem a ucítil ránu, která mne připíchla k zemi ... tma...konec...

Ostatní na tom byli podobně a když se přes nás dva přehrnula vlna Rusů, byli v kleštích ze dvou stran..Albertovi se nepodařilo zničit ten panzerwagen, selhala raketa do Panzerschrecku a postupně všichni padli nebo byli zajati.


Jens:
na druhé straně silnice to bylo podobné, prudká palba Rusů ze dvou stran náměstí nás dokonale přibila k zemi, za pytle s pískem. Snažil jsem se ještě stáhnout do krytu zpět Aldu se šrekem aby vedl palbu na "obrňák" s těžkým kulometem od nás kde bychom ho alespoň částečně mohly krýt. Ale Alda jak vidí nějakou kořist pro šreka má rudo před očima a v té vřavě mě neslyšel. Raketa selhala a Aldu i s Pišňákem skosil kulomet. Za pytlema jsme se bránili statečně do doby než se zvedla vlna Rusů k finálnímu útoku na náměstí. Střelba byla tak prudká že když nad mou mrtvolou probíhali, spadla mi vyhozená nábojnice z ruské pušky za límec uniformy.
( no a pral jste se už někdo s tygrem :-o )

Po ukázce jsme se všichni sešli u velitele, kontrola manšaftu, zbraní a zranění, fotečka pouhá pro rodinu a jelo se zpět do tábořiště.
Bylo to pěkné, takže snad zase za rok!

Život vojenský, život veselý...

Cestou zpět jsme se stavili na nákup potravin, protože jsme se rozhodli, že si uděláme mejdan v táboře a výsledek byl asi takový, že to vyšlo cca 2 kg masa a masných výrobků na 1 osobu + další pochutiny + spousta Coly a vína a další. Podotýkám, že nás bylo sedm. Když nás Jens viděl, málem omdlel, ale naskládalo se to naštěstí k Pišnovi a jelo se do tábora.
V táboře někteří hladovci ( já ) začali požírat čerstvý křupavý chleba místo stavění tábora, (měl jsem hrozný hlad ) což trochu demoralizovalo velitele, ale za chvíli již stan stál a šlo se sbírat dřevo do lesa. Vedle bydlící elektrikáři od Waffen už měli ve sbírání náskok a jejich tábořiště trochu připomínalo místo na pálení čarodějnic, ale nedali jsme se zahanbit a nanosili také pořádnou hromadu.
Pak nastala otázka, na čem maso opečeme, ale najednou se přivalil Pišna se železnou rohoží na čištění bot o velikosti 1,5 x 0,5 m. a po dotazu kde to vzal mávl neurčitě rukou někam mezi baráky a odvětil: „Tam" Už jsme se raději neptali, kde našel 2 kousky betonu, ze kterých udělal bočnice k ohništi a šlo se zatápět. Když jsme ještě ze sousedícího fotbalového hřiště zorganizovali lavičky, pohoda byla dokonalá. Blížila se noc a udělalo se celkem chladno. Kdo měl vaťáček, měl klid, kdo ne, musel si pomoci jinak, např. Daniela si na sebe oblékla Libora.
V průběhu večera se všichni cpali čím se dalo,dokonce Jens, když viděl co se na škrabáku na boty griluje za dobroty odložil své předsevzetí žít zdravě a dal si také. Začalo se pít a ouha, nebylo nádobí. Někdo si donesl celý ešus, někdo víčko od čutory, někdo vrch od ešusu. Když jsem usoudil, že abych popil s ostatními, musel bych vypít asi 50 pitítek od čutory, došel jsem si pro kus ešusu také. Plkalo se, různé srandičky, vedle sousedé měli s sebou pitbulla nebo co to, ale byl hodný a pak jeden z nich přišel k nám, jestli by jsme mu nepohlídali psa, prý korkšpaněla.
Vzhledem k tomu, že kokra máme doma taktéž jsem ho poučil, že nikdo z nás ještě není tak pod obraz, aby si spletl pitbulla s kokrem, ale prý ne a je hodná a máme ji když tak přivázat, že za chvíli přijde a byl fuč. Ani špagát na psa nám nenechal. Během 30 vteřin po odchodu majitele tu byl pes. A opravdu kokr, tak jsme se zkamarádili, krmili psa, Alda ho zkoušel přivázat na postarší autolano, ale poté, co pes málem oběsil sebe a zboural gril byl zase puštěn a vesele cestoval po okolí a vracel se k nám. Připozdívalo se a někdo již odešel spát, někdo se vracel z hospody, někdo se tam vracel zpátky, byl to příjemný večer. Ani nepršelo, bylo dobře.
Nakonec jsme vydrželi Alda, Pišna a Já kecat až do půl 3 do rána, kdy se ještě ukázal Jens na kontrolu a zabalili to také.

Tichá noc, svatá noc...

Noc to byla zajímavá z více důvodů. Bylo mokro po dešti, bylo chladno a co hůř, ve stanu kde jsem spal se ubytoval medvěd nebo co a ze spaní dělal strašný kravál, že se mi tam ani nechtělo. V noci jsem se co chvíli budil s mokrou celtou přilepenou na hubě a vedle mě pracovala sbíječka s naplno puštěným kompresorem. O půl 3 jsem šel spát a v půl 7 jsem již byl opět u ohniště. Sbíječka jela dál. ( díky! )
Musím obdivovat Aldovu statečnost, který kempoval bez přístřešku kousek od ohniště, ale byl dost daleko od sbíječky a tak byl asi spokojený a Danielinu odvahu, únavu nebo nevím co, že s námi sdílela nocleh. Pokud něco probudí mně...nemám slov...Jens, Horst a Pišna spali tentokrát v autě, tak na tom asi byli lépe jak my.

Nový den...

Po 7. hodině ranní jsme se krom sbíječky prakticky všichni sešli zpět u ohniště, nějaká ta snídaně, hygiena a čekalo se na povel. Vylezlo sluníčko, začalo se oteplovat, bylo dobře. Jens odjel v 9. hod. s veliteli na poradu, my ostatní jsme plkali dál. Na sousedícím fotbalovém hřišti začal probíhat fotbalový zápas, tak jsme přihlíželi, odpočívalo se, prý, že za války bylo špatně.
Když se vrátil Jens z porady, dozvěděli jsme se, že máme až do 14.30 volno, tak se poklidil tábor a nakonec to dopadlo tak, že jsme se poskládali k autu na sluníčko a někteří tam i usnuli včetně sbíječky, která zdá se neměla nikdy dost.
Po tomto krásném pikniku si myslím, že jsme mohli jet za indiány, protože měl každý od sluníčka pěkně rudou hubu.
Nakonec jsme se naložili do aut a rozjeli vstříc dnešnímu finále, akci na Příbramském starém náměstí.

Příbramské staré náměstí...

Ještě v táboře jsme se domluvili, že někteří lidé od nás budou dělat nejdříve raněné vojáky a následně se zapojí do bitky až se převléknou, Já, Alda a Horst. Já rozbitou hlavu, Alda ruku a Horst prostřelený pajšl, musím říct, že nás kluci namaskovali pěkně. Další kluci od organizátorů se zamaskovali ještě lépe, voják bez nohy, bez ruky apod. Moc pěkné to měli... když nás Jens viděl, prý jsme byli politování hodná banda...fotečka kdyby tak byla...
Po nějaké době, kterou jsme pro změnu trávili vymýšlením hovadin jsme byli naloženi do aut a jeli do provizorního lazaretu na náměstí...akce začala.

Auta nás dovezla na náměstí, kde řídil dopravu četník, zrovna byl nějaký trh či co... vyložili nás na schody u hospody, která sloužila jako lazaret a čekali jsme na ošetření. Po několika špatných zkušenostech měli ti bojeschopní od nás raději nějakou zbraň, povstalci nebo Rusové se mohli objevit všude...najednou se nějaký civilista začal navážet do našeho vojáka a zničeho nic na něj vytáhl pistoli a z blízkosti po něm vystřelil...voják spadl na zem a začal se svíjet...okamžitě jsme začali střílet po všech, kteří se tu najednou objevili se zbraněmi, ale pak mně někdo postřelil a zůstal jsem ležet...odtáhli mně do lazaretu, kde jsme čekali co bude dál...
Nemohli jsme se ubránit, proto vyšel ven parlametář a po chvíli vyjednal, že nás auta opět naložila o odvezla pryč, obyvatelé města s námi již nechtěli mít nic společného ani na chvíli, a povstalci nás mohli pobít, jen chtít, tak jim za to budiž vzdán dík!

Po návratu do východiště jsme se oblékli do plné polní a vyrazili...Waffen šli nějaký čas před námi a tak narazili na povstalce, kteří předtím napadli lazaret a vojáky u něj a pustili s es nimi do boje...povstalci sice kladli statečně odpor, ale nakonec podlehli, rozzuření vojáci od SS přeživší pochytali a nakonec spolu i s některými civilisty postříleli na náměstí za trest a pro výstrahu ostatním.
My jsme došli na náměstí ve chvíli, kdy již probíhaly vyčišťovací akce, takže jsme zaujali pozice a čekali co bude dál, protože prý přicházeli směrem od Prahy ruští vojáci. Po chvíli čekání jsme se rozešli podívat po náměstí, kde se jak nejlépe opevnit a našli jsme vylepenou vyhlášku, která říkala, že Vůdce padl při obraně Berlína a vládu převzal Velkoadmirál Dönitz. Šli jsme se tedy raději podívat, co zbylo z trhu a po rabování ostatních. Našli jsme řekdvičky a další zeleninu, tak jsme si taky nabídli. Nikdo neví, co bude dál a co sníš, to už ti nikdo nevezme. Nakonec jsme se pevnili u kostela a čekali...průzkum ohlásil blížícího se nepřítele...

Objevili se první vojáci a náklaďák... Jens a Já jsme čekali na jednom, Liborius s Pišnou byli připraveni na druhém rohu kostela, okolo nás ještě nějací z Waffen...začali jsme štřílet na vojáky a náklaďák, nějaký ten granát z granátometu, dávka od Jense...potom se Jens stáhl velet ostatním a přišel Pišna, vykoukl jsem za roh a málem se mi kousla pumpa... 5 metrů od nás podél zdi útočila skupina Rusů, vystřelili jsme po sobě, ukrýt za roh, střílím já, kryje Pišna a naopak, naše pušky jsou do boje ve městě a proti přesile příliš pomalé... zatlačili nás za roh, kde se objevili další Rusové, padlo pár ran...Já a Pišna jsme padli...Liborius o kus dál...všude leží mrtví a ranění vojáci... o kus dál vyjel zpoza rohu první tank T - 34, naši se stáhli až k okraji náměstí, potom do baráků, kde budou klást odpor až do posledního muže, všichni ví, co by je čekalo, kdyby je Rusové dopadli živé...Rusy vepředu podporuje obrněný vůz...příležitost pro Alberta s Panzerchreckem, záblesk, rána, obrňák zničen...rána ze schrecku prý očadila zeď baráku za Albertem a nějak rozhodila skříň s vedením elektriky ( kluci od pořadatele si prý budou muset udělat brigádu na opravu ) … lavina Rusů nakonec útočí přes náměstí a ruští vojáci házejí granáty do oken domů...poslední vojáci, kteří přežili tuto smršť se vzdali...
Najednou, když už to vypadá, že je po boji, z věže kostela začíná střílet německý odstřelovač, skupina Rusů vběhla do kostela, chvíli nic a pak najednou výbuch, kouř a z věže kostela dolů padá německý voják..roztříští se na schodech u kostela...
Rusové vyvádějí z kostela ven vojáka od Waffen, zbitého k nepoznání, teče z něj krev na všechny strany, ukazují mu mrtvé civilisty, raněné nebo mrtvé dítě, dál mu nadávají a bijí ho, potom jej jeden podřízne nožem...
Je definitivně dobojováno...

Po ohlášení konce ukázky jsme se shoufovali na náměstí, kontrola všeho a všech, krom drobných oděrek a mého modrého kolena jako obvykle se nic nestalo, jen Horst šlápl do kobylince a tak čístil botu celé náměstí, pak odchod k autu, pár pozdravů, foteček a je hotovo. Pokoukání po náměstí a pak už odchod na východiště a k vozu. Schodit to vše ze sebe, to byla úleva.




Na závěr...

Rozloučili jsme se s klukama od pořadatelů, pokecali spolu s ostatními, rozloučili se i s Pišnou, který jel jinam a vyrazilo se na cestu.
Nic zvláštního se cestou zpět nestalo, cesty tam jsou vždy veselejší, cesty zpět se spíš prospí nebo se plká o dojmech, snad jen musím říct, že když jsme jeli tam i zpátky, měly velký úspěch hlášky z filmu Madagaskar1 a 2 a když Libor ze srandy chtěl navést Jense do pruhu, kde se dodělává obchvat a ten mu nadal Bůh ví do čeho všeho, že by jsme taky mohli spadnout z mostu
a já do toho řekl hlášku krále Jelimána, když padali s letadlem k zemi :
„dejte ruce nahoru, to je vetší sranda" tak byl v autě takový hlahol, jako když jede autobus dětí na školní výlet a ne 6 dospělých z víkendové show.
Ještě jsme se stavili v Kersku na večeři, na smažák, tak snad jen dodám ,že doba čekání asi 45 minut, cena jak v Interkontinentálu velikost porce a chuť jak U Joudů někde v nádražní hospodě, takže sem už na jídlo teda ne.
Jinak vše hodnotím známkou 1A!

Takže tak....
Kdo jsi tam nebyl, o moc jsi přišel a chceš li, pojeď příště s námi!

Takže zatím!
MiSch!