Třemošná - Isonzo1917

Plzeň, Isonzo, l.p. 1917

Účastníci za německou stranu - 2. gardový granátnický pluk císaře Františka: MiSch, Jens, Liborius ( a Daniela), Pan Inženýr, Rudy, König a Wenzel


Za barvy Rakouska – Uherska: Karel a Lukáš


Za stranu spojenců : Rolf


Pátek

Jednoho krásného dne, bylo to přímo 1. října roku 2010 se naši známí vojáci z ČMKVH Předměřice nad Labem a další kamarádi sešli, aby vytvořili proslulé uskupení, známé také jako Gruppe Drei a vyrazili tentokrát směrem Plzeň.

Zde se každoročně koná akce týkající se událostí 1. světové anebo také Velké války, konkrétně Italské fronty. Ta je proslulá, když pomineme obrovské ztráty na životech, kdy zde padlo asi milion vojáků také tím, že zde bojovali čeští vojáci na obou stranách fronty.

Když jsme se nakonec domluvili v jakém počtu, kdy a kde se sejdeme, přišel minimálně mnou dlouho očekávaný pátek. Navečer mne kluci vyzvedli v Hunderttürmige Mutter Prag, neboli v stověžaté matičce Práglu, přímo před barákem, tak hodní na mně byli a pokračovali jsme do Plzně. Druhá skupina jela bez zastávky napřed, sraz jsme měli před Plzní na čerpačce, kde se koná každoroční zastávka na dlabanec
a něco k pití. Třetí, samostatná skupina ve složení König a Wenzel jela z Jihlavy, s nimi jsme měli sraz až na místě.
Po nějaké době pohodové jízdy, podpořené kvalitní hudbou, jsme dorazili na čerpačku. Zde jsme se pozdravili s kamarády, starým, dobrým tvrdým jádrem a měl jsem tu čest mezi námi opět po dlouhé době přivítat jednoho z prvních členů, který začal jezdit na 1. světovou válku za náš klub, pana Rudolfa, Freiheer von Prochownitz, který jel po delší pomlce opět hájit barvy naší vlasti spolu s námi.
Po chvíli, kdy se všichni řádně napojili, jsme se vydali dál na cestu. Pro změnu jsme vytvořili bojovou formaci typu „Každý za sebe, Pán Bůh za všechny“ když jsme se hned po startu trochu neplánovaně rozdělili a setkali se tedy až v Plzni -Třemošné. Musím říct, že Rolf navigoval jeho obvyklým způsobem, takže jsme málem našli novou cestu do Plzně. Rolf vždy dojede tam, kam má, ale pokaždé z jiné strany. V Třemošné nás dojeli kluci z Jihlavy, tak jsme se šli společně ubytovat
a přemýšleli jsme, co s načatým večerem. Vymyšleno to bylo dost rychle, šli jsme hledat nějakou nejbližší nálevnu. Zkusili jsme tu hned u nádraží, kde se obvykle stavujeme a zjistili, že je tam plno. Zkusil jsem tedy s výčepní vyjednat místo k sezení se slovy: Zařiďte nám místo pro 11 lidí a já Vám zařídím tržbu“ a šli jsme se s ostatními poradit ven. Za chvíli pro nás paní doběhla se slovy, že něco nějak zařídila a v původně plném lokálu se našlo 11 krásných míst, která jsme okamžitě osvobodili. Bylo zde již poměrně dost lidí od řemesla, např. kluci z Hradce Králové a tak začala probíhat neformální a čím dál tím neformálnější zábava, kterou se ze všech sil snažil podpořit také mladík hrající na tahací harmoniku. Můžu říct, že hrál opravdu dobře a na adresu takhle mladého člověka musím určitě pronést slova uznání, neboť garmoška není v této době obvyklý hudební nástroj u mladých lidí.
Opět jsme oživili tradici našich indiánských jmen, jen Kalumet války nám tentokrát bohužel chyběl. Když jsem ho zkusil nahradit doutníkem, byl jsem nakonec po kuckání spolustolovníků okřiknut a bylo po kouři. Také jsme se začali bavit tím, že si někteří jedinci schovávali navzájem věci a součástky uniforem a pak se hádali, kdo, co a komu vlastně kam dal. Veselili jsme se do nevím kdy, když najednou výčepní bez varování prohlásil, že bude zavírat a vyhlásil poslední objednávku.
Hned potom naštval Jense, kterému nechtěl uvařit Turka. Asi mu došli Turci, ale paní výčepní zachránila situaci a ukázala, kdo doma velí, anebo kdo má alespoň víc rozumu a obratem tu byl pán i s Turkem. Podotýkám, že jednalo o tzv. Tureckou kávu, abychom předešli případným polemikám na toto téma. Další sranda byla u placení, když jsme se snažili přijít na to, co vlastně kdo vypil, ale i tohle jsme zvládli
a odkráčeli směr pelech. Cestou ještě napadlo některé nejmenované jedince, viďte Rudo a Václave, že si zahrají cestou na megaxylofon, a tak, když jsme procházeli okolo dvou mostů, krásně, procítěně a hlavně potichu bodákem a bijákem prodrnkali veškeré šprušle, které každý most měl a že jich bylo. Ale zase bylo poznat, kdo se vítězně vrací domů a to se počítá! V tělocvičně jsme se začali chystat ke spánku, když někoho napadlo, že Rolfovi schová deku a přišpendlil ji na kruhy, tělocvičný to nástroj a vytáhl je ke stropu. Za chvíli dorazil Rolf a začal hledat, kde prý má deku. Hned za ním přišel Karel, rozhlédl se a povídá něco ve smyslu jako, že nechápe, jak se Rolf uživí jako orgán, (taktéž příslušník), když nenajde ani vlastní deku, za což sklidil zasloužené ovace. Rolf všude slídil za stálého řehotu jako ohař, ale deku nenašel. Po nějaké době zabloudil konečně pohledem ke stropu
a to bylo nadávek, panečku... Pak už jsme se nachystali ke spánku a já jsem upadl do bezvědomí, ze kterého mně občas rušil zvuk sbíječky, ale nebylo možné poznat, kdo je majitel, protože jich tuto noc bylo několik a v různých směrech. Zapnul jsem tedy opět tu svoji a pokračoval v krasojízdě. Bylo cca 3. hodiny ráno, když jsme to zapíchli.

A máme tu krásný nový den!

Sobota

Můj osobní budík mne nezklamal jako obvykle, jen se zpozdil o 15. minut, což jsem s díky toleroval, a tak jsem se v 6,45 probudil s nutkavou potřebou, která nesnese odkladu a odebral se do modlitebny ke zpovědi. Ostatní dál spali spánkem spravedlivých, což nechápu, jak je u takové bandy lotrů možné, ale budiž, Cestou zpět jsem odhalil těch několik sbíječek, ještě si lehl, když jsem začal usínat, tak se ostatní začali probouzet, kazisvěti! Probudil se také Rolf a hned šel poškádlit Václava, kterého ve spánku i se spacákem odtáhl do půlky tělocvičny. Má tak někdo spaní... Když se Václav po chvilce probral, začal se mu Rolf posmívat a nazývat ho píďalkou a podobně, tak ho Václav upozornil, aby nedráždil hada bosou nohou, že jinak Rolf zle skončí a pak ukázal proč. Jeho spacák má totiž ruce a nohy (nějaká západní vychytávka beztak) a tímto bych Václava chtěl pokárat za porušení pravidel a nekalou soutěž! Nedrážděte tedy Václava ve spacáku! Raději ho po ránu nedrážděte vůbec! Když jsem ho onehdá zlobil já, nabídl mi, že jestli nedám pokoj, zlomí mi obě nohy a za trest bude předčítat Babičku. Tak jsem hodný.

Když jsme se po všech možných procedůrách, jako je vstávání, protahování, zívání, balení atd. dohrabali k autu, byla zde již Daniela s Liborem a počastovali přítomné napečenou sladkou a slanou dobrotou, čímž to jsme příjemně zahájili tento významný den a chtěl bych jim za pohostinství poděkovat!
Po snídani v trávě (i na asfaltu teda) jsme dorazili do vojenského tábora u nádraží, kde jsme se šli pozdravit se známými, které už jsme delší čas neviděli. Po spoustě pozdravů jsme našli Prcka Schleisse, velícího celého představení, pobavili se o situaci, jak se bude ten den vše vyvíjet a šli se podívat, kde budeme tento rok s nepřítelem bojovat na život a na smrt. Festuňky byly opět precizně vybudovány i s přilehlou sítí zákopů, byla radost se na to podívat. Když jsme si našli svoje hnízdo, zabrali jsme ho jménem Císaře a Gruppe Drei a šli si nachystat věci na plánovanou cestu do Plzně na náměstí, kde se koná každoroční přehlídka vojska. Když nadešla správná chvíle, nastoupili jsme do přistaveného dobytčáku. Tento rok to byla vojenská Tatra – Renault. Jindy se jezdí vláčkem, ale po zásahu vedení ČD, kdy došlo ke změně jízdního řádu, již tato možnost přestala existovat. Cesta byla celkem zábavná, hlavně když kluci přes sajtnu začali dělat na za námi jedoucí vozy opičky a po nějaké době jsme přistáli v Plzni na náměstí.
Padlo pár foteček to pouhých, pro rodinu a pak, když kluci přišli ve stánku s pitím na řadu, začala přehlídka a bylo po srandě. Žízeň, nežízeň, rozkaz je rozkaz a poslouchat se musí. Prodavačka dostala takových jmen.

Mluvčí přivítal všechny civilní návštěvníky, vojáky a vysvětlil, za jakým účelem se zde každý rok scházíme a to proto, aby se nikdy nezapomnělo na události, které tolik ovlivnily další tok dějin českého národa a které byly zaplaceny krví, bolestí a utrpením těch, kteří za svou vlast bojovali. Pak došlo k dekorování účastnících se vojenských uskupení a na plzeňském náměstí zavlála spolu s dalšími hrdě vlajka Německého císařství, kterou nesl Liborius. Po dekoraci proběhlo závěrečné defilé jednotek náměstím a pochod zpět k nádraží, ze kterého většina jednotek odjela zpět vlakem. Zde jsme chvíli pokoukali, sehnali si něco k pití a po předešlé domluvě s velícím jsme odjeli předčasně dobytčákem zpět na bojiště a šli si chystat hnízdo, kam později Jens ubytuje svého mazlíka Chárona. Jestlipak mají nepřátelé pro převozníka přes řeku mrtvých nachystáno dostatek mincí?
Když jsme dojeli zpět, začal si mančaft chystat odlehčenou výstroj do pole, Jens, který již měl nachystáno, šel ubytovat Chárona. Po nějaké době, když jsme vše poladili, to bylo zase srandy a práce, jsme odešli na pozice. Tady jsme pracně nachystané ze sebe svlékli, trochu pokoukali, jak Jens vylepšil náš festuňk, došli si na oběd, byl moc dobrý gulášek a potkali staré známé kamarády ve zbrani z Liberce, kteří se po domluvě s námi připojili ke Gruppe Drei. Díky za půjčení lžíce kluci!
Když se vše doladilo a bylo po obědě, vrátili jsme se zpátky do zákopů a tam si užívali radostí a strastí života v polních podmínkách. Proběhla velitelská porada, kde se probraly detaily akce a v 15. hod. vše mělo začít a začalo.

Isonzo, říjen, rok 1917

Sedíme v zákopech, říjen roku 1917. Válka už se pro pěšáka, který je stále zalezlý v díře plné vody, bahna a krys, kdy nedostane ani pořádné jídlo a pije kalnou vodu, vleče neskutečně dlouho. Kamarády, které jsi znal nebo se kterými jsi narukoval, spočítáš na prstech rukou. Smrt, zranění a nemoci Tě doprovází na každém kroku, každý den. Občas přijde dopis z domova, který udělá na chvíli radost, ale pak už zase pouze realita všedních dní. Ale i tak se najdou lidé, kteří si zde libují, člověk má dojem, že se pro válku narodili. Co asi dělají doma, napadá mně, je podzim, bude se sklízet poslední ovoce, chystat věci na zimu.
Z dálky se ozvalo hučení, které mne vytrhlo z úvah. Zavytí a ohlušující výbuch přímo před naší pozicí, spousta ohně, železa, hlíny a kamení prší na nás z nebe. Dělostřelecký přepad Italů, přesně zacílený pustoší naše pozice, nářek raněných, který je slyšet mezi výbuchy, nevěstí nic dobrého. Hlavně, ať se mi nic nestane, hlavně, ať se mi nic nestane, na to v tuhle chvíli myslí snad všichni, spoustě z nás se to ale nepoštěstí. Po chvíli palba utichá, přesně v tom okamžiku se ozývá pískot píšťalky a zákopy opouští němečtí vojáci a ženou se s nasazenými bodáky vpřed na nepřítele, aby se pomstili za zraněné a padlé kamarády. Výbuchy všude kolem nás, dobíháme na nedávno opuštěnou přední pozici, o kterou se v poslední době bojuje, Žádná ze stran nemá sílu se na ní dlouho udržet, vždy přijde silný protiútok, který vyžene toho, kdo ji zrovna obsadil. Zaleháme na předprseň zákopu, protože jsme se dostali do silné palby kulometů, které kosí naše řady a snažíme se najít kulomet a střílet po obsluze, než nás všechny pobije. Někteří vojáci běží dál, dostali rozkaz kulomet umlčet. Střelba je čím dál tím silnější, výbuchy ručních granátů vyhazují do vzduchu hlínu, kamení a střepiny, šrapnely vybuchují mezi námi, ale i mezi Italy. Nedoběhl asi žádný z našich vojáků, protože ohlušující palba neutichá a k nám se nikdo zpátky nevrací. Dostáváme povel k návratu zpět, střílíme a couváme, i tak stále padají vojáci k zemi, zranění a mrtví. Proti nám vybíhají ze zákopů vojáci Rakouska – Uherska, aby udrželi nepřítele pod tlakem. Kousek od nás proběhl voják s plamenometem na zádech, chlap jak hora. Doběhl ještě kousek před místo, kam jsme se my dostali naposledy a odkud jsme se vrátili. Proudem plamene zasáhl podélně zákop a zapálil všechny a všechno, co tam bylo, strašlivá zbraň.
Že byly kousek od nás trosky italského aeroplánu, toho jsem si všiml, ale že v nich byl uvězněný pilot, který se asi pádem zranil nebo byl v bezvědomí a teď se snažil z trosek dostat ven, to už jsem nevěděl. Plamen zasáhl aeroplán i pilota a ten se hořící s nelidským křikem rozeběhl směrem k italským pozicím, ale nakonec ho smetla palba.
Nikdo nepozná, kdo ho zastřelil, ale je to snad pro něj i dobře, nepřál bych nikomu vidět, jakou hrůzu nacházíme v zákopech, které zasáhne oheň z plamenometu.
Používají ho obě strany, stejně jako plyn, občas si říkáme, co kdo ještě vymyslí, aby mohl lépe zabíjet ty druhé. Rakušané ale také kolísají, podporuje je další vlna jejich vojáků a boj zuří dál. Jens je s Wenzelem, jeho nabíječem připravený ke střelbě z našeho kulometu a tak, jakmile se před ním trochu uvolní pole, okamžitě pálí na druhou stranu po všem, co se pohne. Snažím se řídit jeho palbu i dalšími směry, které jsou pod protiútokem a které Jens v tu chvíli nevidí. Ostatní naši vojáci jsou připraveni s další municí a kryjí nás palbou, jsme už přeci jen za tu dobu sehranou partou. Z kulometu se začíná kouřit, jak se odpařuje voda z chladiče a bude třeba ji za chvíli doplnit. To je situace, kdy nás musí chránit ostatní vojáci z kulometného družstva. Rakušané se vrací, ani oni neměli dost sil na to, aby vypudili dobře ukrytého nepřítele z jeho pozic. Za ustupujícími rakouskými vojáky je náhle vidět řadu explozí. Buď je při ústupu chrání dělostřelectvo nebo se Italové špatně zacílili a málem zasáhli svoje vojáky, Není čas nad tím přemýšlet, ale z naší pozice mám dobrý přehled o situaci.
Exploze ustaly a v tu chvíli se ze zákopů vyhrnuli italští vojáci a snaží se o protiútok vedený s co největší silou. Dokud je ještě část rakouských vojáků mimo své pozice, jsou skoro bezbranní a jejich pozice budou oslabené. Všude explodují šrapnely a ruční granáty, kulomety štěkají a Italové se dostávají do stejné situace jako my prvně. Jensův kulomet chrlí do nepřátel stovky ran, stejně jako další kulomety v naší pozici, každou chvíli je slyšet, jak křičí, že nemá munici a rychle přebíjí s Wenzelem další pás. Začíná mít pod sebou pěknou hromádku pásů, kloužou po nich nohy. Z jeho zbraně se začíná už hodně kouřit, ale to je v tu chvíli úplně jedno. Popadlo ho válečné šílenství a přestane až tehdy, kdy bude mrtvý nebo mu dojdou náboje. Viděl jsem italského vojáka, kterého zasáhla dávka našeho kulometu, roztrhla mu celé břicho a dál už si nechci ani domyslet, jeho křik byl slyšet ještě dlouho potom, co palba zeslábla. Nepřátelský protiútok ztrácí na síle, vojáci padají zranění a mrtví k zemi. Ostatní naši vojáci dál pálí na nepřítele, který se pohybuje opodál a dávají pozor, aby bylo stále dost munice. Palba trochu opadla, obě strany se chystají na nový útok. Pískot píšťalky a opět vybíháme do protiútoku. Střelba opět sílí, další a další exploze. Kličkujeme mezi mrtvými a raněnými vojáky, našimi i nepřátelskými a snažíme se dosáhnout pozic nepřítele. Dokonce jsem zahlédl i obrněný vůz, který nás podporuje palbou z kulometu, který má zabudovaný ve věžičce. Ztratil se mi v zápalu boje, ale jeho vyhořelý vrak prý našli později mezi oběma liniemi. Už jsme doběhli skoro k nepřátelský zákopům, ale narazili jsme na hustou sít překážek z ostnatého drátu, ve které byly volné pouze průchody, na ty se soustředí palba italských kulometů. Kdo by se jimi pokusil projít, bude okamžitě zasažen. Po chvílí boje se opět stahujeme na místo, které jsme dobyli a neudrželi při prvním útoku. Kulometčík už je tady a s nabíječem připravili provizorní novou pozici. Ostatní mí vojáci, patřící k našemu kulometnému družstvu, kteří ještě nebyli zasaženi jsou tu s námi. Rakouský protiútok, opět se vojáci vrací zpět, zdá se, že nikdo není dost silný na to, aby zvítězil. Protiútok nepřítele, tentokrát se již dostali hodně blízko, ale za velkých ztrát se nakonec museli také stáhnout zpět. Mezi vojáky je občas vidět zdravotníky, jak se snaží ošetřit, či spíše odnést raněné vojáky z palby pryč. Tomu se říká odvaha, beze zbraně a leckdy v plné palbě běhat po bitevním poli s nosítky. Přikrčený v zákopu, když je trochu klid, koukám, kolik je hodin, dostal jsem od otce hodinky, opatruji je jak oko v hlavě.
Bitva zuří asi hodinu a za tu dobu je bojiště plné mrtvých a raněných, přibylo trychtýřů po explozích granátů a skoro není poznat, jak to zde předtím vypadalo. Jens pálí dál a dál, jestli se mu kulomet skácí z podesty, spadne mi rovnou do obličeje, vidím, že je rozpálený doběla. Exploze dělostřeleckého granátu nám do střílny vmetla sprchu hlíny a kamení, všichni mají oči plné prachu.
Kulometčík má na obličeji šrám a je celý černý od střelného prachu, ale je mu to jedno, pálí dál. Později řekl, že mu kulomet už střílel sám, jakmile ho nabil.Jak byl rozžhavený, náboje se samy zapalovaly. Chystá se náš další protiútok. Pískot píšťalky nám velí k útoku. Poručík kousek od nás žene své vojáky ze zákopu a mává na mně, rozkaz ani není třeba vyslovit. Křičím na své muže povel Vorwärts, vpřed, ale to oni moc dobře vědí, stejně tak, co mají dělat. Přeskakuji zákop, běžím, střílím a povzbuzuji ostatní k útoku. Kolem mne padají další a další vojáci, za sebou slyším křik útočících kamarádů. Nikdo nás teď nezastaví, říkám si, ale pak najednou ucítím ránu a zem mi ujíždí pod nohama. Jak padám, zahlédl jsem ještě holínky několika vojáků, kteří běželi dál, ale pak už nic. Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, ale probralo mně, jak mi někdo šahá na krk. Náš zdravotník mne ohledával, snažím se mu něco říct, otírá mi oči nějakým hadrem. Někdo mně vleče zpátky k našim, zahlédl jsem ležet na zemi několik mých vojáků, nevím, kdo to byl, poznal jsem je jen podle uniformy. Liborius mně vlekl zpět, zdravotník na to sám si nestačil a běžel pro pomoc.
Ležím u hromady hlíny na okraji zákopu a čekám, co se mnou bude dál, nejsem schopný se sám ani pohnout, jsem unavený. Pokud se dostanu do špitálu, tak si odpočinu, ale jestli se tam vůbec dostanu… Vidím v dáli vojáky, jak útočí a ztrácí se mi v mlze, ale nebyla to mlha, byl plynový útok, chlór…

Další obyčejný den na italské frontě...

Bitva skončila, vojáci se zdvihají ze země, hledají své věci, kamarády
a shromažďují se kolem velitelů, nastupují a za chvíli defilujeme před diváky, kterým se určitě podívaná líbila a tak nám nadšeně tleskali. Došli jsme k táboru, cestou potkali dobrého vojáka Švejka, který tam každoročně zpívá s kapelou, přišli k nádraží, kde máme vždy auta, pozdravili císaře sborovým Drei mall hoch! a šli se svlékat. Bylo to pěkné, bylo to i náročně a jako vždy jsme to zvládli na výbornou!

Děkuji Liborovým „Mým“ vojákům za odvahu, obětavost o vojenský um při ukázce, stejně tak i všem dalším kamarádům, kteří byli s námi!

Po nějaké době jsme se rozloučili a rozjeli se každý domů. Opět jsme se rozdělili na skupinky, tak nevím, jakou měli cestu ostatní, ale všichni dojeli v pořádku!

Kdo tam byl, určitě si to užil, kdo nebyl, pojeď příště s námi a kdo s námi nejezdí vůbec, má zase za rok šanci to napravit, stačí jen dát vědět!

Dej se do armády, poznáš svět!

Válka tříbí smysly a upevňuje charakter!

P.S. Musím pochválit Pana inženýra za to, že se choval skoro jako vzorňák,
a doufám, že mu to vydrží a pokud nebylo něco nastopro, tak to se vypiluje!

Asi dám do kostela tlustou svíčku :o)

Tak zase někdy, MiSch!