Bitva u Hradec Králové 3.července

Pruské sbory přešly horskými průsmyky do Čech a po vítězných bojích, 26.června u Kuřích Vod a Podolí, 27.června u Náchoda a Trutnova, 28.června u Mnichova Hradiště a České Skalice, 29.června u Jičína, Dvora Králové a Svinišťan se začaly k sobě přibližovat. Vrchní velitel rakouské armády polní zbrojmistr Ludvig Benedek začal seskupovat Severní armádu a saský sbor za říčkou Bystřicí u Sadové s pevností Hradec Králové a řekou Labem v zádech. Do pruského hlavního stanu docházely zprávy o soustředění rakouských jednotek okolo chlumské výšiny. Na základě těchto zpráv zaslal 2.července velitel 1.pruské armády Bedřich Karel korunnímu princi žádost o podporu a krytí jeho levého křídla při útoku na rakouské jednotky. Bedřich Vilém obdržel tuto zprávu ve 2 hodiny 3.července.
Pruský král Vilém I po poradě nařídil zaútočit na nepřátelské pozice celou silou. Proto okolo půlnoci byl vyslán hrabě Finkenstein ke korunním princi s rozkazem, ke kterému dorazil přibližně ve 4 hodiny ráno 3.července, aby 2.armáda co nejdříve vyrazila z okolí Dvora Králového. V pruském hlavním stanu se síla rakouského vojska odhadovala na čtyři armádní sbory, nikdo netušil, že před roztroušenými pruskými armádami stojí semknutá celá rakousko - saská síla.
Výrok generála Helmuta v. Moltkeho: ´´Rozděleně pochodovat a jednotně bojovat´´ měl tady být proveden v praxi. Cesta ke kolosální bitvě, která definitivně rozhodla o výsledku prusko – rakouského soupeření byla nastoupena, vždyť na spojenecké straně stálo 215.028 mužů a na pruské straně celkem 220.982 mužů. Početné armády stojí proti sobě, rozdílné povahy, myšlení, různé cíle a taktika. Spojenecká armáda stále ustupuje a více než polovina armádních sborů zakusila pruskou taktiku, hromadné salvy z jehlovek, při kterých většina jednotek utrpěla těžké ztráty. Pluky se sice hrdinně stavěly proti nepříteli a hnaly se obětavě v útoky na bodák, ale obyčejně neměly šanci proti pruské taktice a v otevřené krajině proti pruské střelbě. I pluky, které dosud nebyly v bitvě se dozvěděly o účinnosti jehlovek a vzniklý dojem se nedal již utlumit. Přes všechny tyto nepříznivé okolnosti ještě panovala v jednotkách určitá kázeň, odhodlání, schopnost boje, ale také možná naděje na vítězství. Pruská armáda, přes velké obavy překročila pohraniční hvozdy, už tímto přechodem, který nebyl z rakouské strany v podstatě narušen se pozdvihla bojová morálka. Nejvíce se, ale zvedla morálka u vojáků, když poznali výhody jehlovky a útočnou taktiku proti zastaralému rakouskému způsobu boje. Přesto má nevýhodu, je ještě rozdělena a její největší část, tj. 2 armáda, dokonce stojí několik kilometrů od bojiště. Poznala obětavost, doslova sebevražednost bodákových útoků, ale i účinnost rakouského dělostřelectva, které mnohdy dokázalo zastavit nebo alespoň pozdržet útoky pruských jednotek. Všech těchto aspektů, ale také tvrdého rakouského odporu si je pruské vrchní velení vědomé a velmi očekává konečné spojení všech svých tří armád. Armády mají jednu společnou věc, na obou stranách je mnohdy katastrofální situace v zásobování. Na pruské nikdo nepředpokládal tak rychlý sled událostí, vždyť pouze před deseti dny začal přechod hranic. Na rakouské straně mnohdy došlo k vylití již uvařené stravy vlivem postupu pruských jednotek a trén neměl ani čas se dostat k bojujícím jednotkám. Musíme uvážit, že místní zdroje, při tak velké koncentraci lidí a koní nemohly samozřejmě stačit.
Ráno 3.července začalo deštěm a v nížinách říček Bystřice a Trotiny ležela hustá mlha. Půda byla rozmoklá, cesty se proměnily v blátivé potoky což stěžovalo nástup obou armád do určených bojových pozic. Na pravém pruském křídle teprve Labská armáda pod velením generála pěchoty Herwartha v. Bittenfelda postupovala přes Smidary k Nechanicím proti spojeneckému levému křídlu, které bylo tvořeno ze saského sboru, rakouského 8.sboru a 1.lehké jízdní divize. Ve středu pruského postavení útočila 1.armáda pod velením prince Bedřicha Karla proti 3. a 10. rakouskému sboru, na pravém rakouském křídle stály 4. a 2.armádní sbor s 2.lehkou jízdní divizí. V nížinách u Všestar a Rosnic stály rakouské zálohy tvořené 1. a 6.armádním sborem, třemi divizemi těžké jízdy a armádní dělostřeleckou zálohou. Na nejkrajnějším levém křídle armády Bedřicha Karla postupovala 7.pěší divize na les Svíb. Tento úsek bitvy způsobil svévolné otočení velké části pravého rakouského křídla o 90stupňů. I když se z lesního boje podařilo některé jednotky 4. a 2.armádního sboru vyvést a částečně zaujaly původní pozice nemohly už proti pronikajícím jednotkám 2.pruské armády odolat. Prolomení zdejší obranné linie způsobilo vniknutí pruských jednotek do středu rakouského postavení, ale i do zad jednotek, které bojovaly v prostoru Chlum –Lípa - Čístěves.
V 5.hod. ráno nařídil korunní princ Bedřich Vilém všem sborům, aby se ihned daly na pochod. 1.armádní sbor s divizí jízdy měl postupovat na Vřešťov, gardový sbor na Jeřice a Lhotu, 6.armádní sbor na Velichovky a 5.armádní sbor měl po odchodu předešlého sboru postupovat na Chotěborky.
V 8 hodina byla vyhlášena pohotovost u předvoje 2.gardové pěší divize, ke kterému patřil střelecký prapor pluku. V 8 ¾ hod. započal odchod z prostoru Dvůr Králové – Kocběře přes Labe. Cestou bylo vidět rakouské zákopy, barikády a zátarasy, kterými si chtěl nepřítel hlídat přechody přes Labe a zastavit pruský postup. Předvoj, který šel před divizí, dosáhl po těžkém pochodu vesnice Lužany a pomalu dosáhl nepřátelské linie. Důležitým objektem byly lípy na návrší u Hořiněvsi, kam ze všech sil spěchaly jednotky 2.armády.
Byl už nejvyšší čas, bylo 11 ½ hod. a pruská armáda byla v boji, který se příznivěji jevil pro rakouskou stranu. Labská armáda byla zastavena na nějakou dobu v postupu a 1.armáda ve středu postavení trpěla rakouskou dělostřelbou, která tvořila doslova neproniknutelnou zeď, 7.pěší divize v lese Svíb byla velmi zužována nepřátelskou přesilou celého rakouského 4.armádního sboru a částí 2.sboru. Okolo 14 hodiny pruský 6.armádní sbor postupoval proti uvolněným svazkům rakouského pravého křídla, tzn. 12.pěší divize bojovala u Lochenic a 11.pěší divize postupovala od Sendražic na Neděliště. Přední jednotky 1.gardové pěší divize směřovaly k Máslojedům a 2.gardová pěší divize postupovala k Hořiněvsi. Po dosažení prostoru Hořiněves – Máslojedy se 1.gardová divize rozdělila, větší část pochodovala směrem Chlum - Rozběřice a menší část směrem na Čístěvěs – Lípu.
Tímto směrem za jednotkami 1.gardové divize směřoval i střelecký prapor gardových granátníků císaře Františka. Prapor utvořil půlprapory, vpravo 9.setnina a 12.setnina po velením setníka v.Ditfurtha a vlevo 10.setnina a 11.setnina pod velením setníka d´Arresta. K ochraně dělostřelectva byla určena třetí četa pod velením poručíka 2.tř. v.Waldowa. Prapor postupoval za střelci gardového střeleckého praporu (Tento prapor byl založen 19.května 1814, měl zelené uniformy s francouzskými rukávovými manžetami, čáku a byl výzbrojen jehlovkou a bodákem vz.1865. Neplést s gardovým střeleckým plukem, který měl tři střelecké prapory, byl založen 30.března 1826, měl tmavomodré uniformy se švédskými rukávovými manžetami, přilbu a byl vyzbrojen jehlovkou a bodákem vz.1860 ), který postupoval v setninových kolonách, mezi kterými byly rozestupy. Když dvě setniny gardového střeleckého praporu dosáhly Máslojed, nastoupily na jejich místo dvě setniny gardového střeleckého pluku. Palba z děl stojících na úzké louce, mezi Chlumem a Máslojedy vítala blížící se pruské jednotky. Několik zajatých rakouských vojáků bylo odváděno půlčetou praporčíka v. Leyena od 9.setniny. Tento transport došel až k pevnosti Nisa ve Slezsku a odtud se po několika týdnech vrátila půlčeta zpět k pluku. V důsledku pomalého rozmístění obou střeleckých setnin se setník d´Arrest rozhodl svůj půlprapor sloučit s půlpraporem setníka Ditfurtha, takže střelecký prapor tvořil jeden celek. V tento okamžik zpozoroval major Delitz před terénní vlnou, na pravém křídle nepřátelské baterie (a), které byly umístěny mezi Lípou a Dlouhými Dvory. Nejdříve však bylo zapotřebí obsadit Lípu. Obě setniny gardového střeleckého pluku se stočily na Číštěves. Půlprapor setníka v.Ditfurtha se postavil na návrší ležící východně od Čístěvsi, vlevo od něho stál půlprapor setníka d´Arresta.
Vesnice Lípa a nejbližší okolí bylo obsazeno rakouským 3. praporem polních myslivců, 1.praporem pěšího pluku barona Šokčeviče č.78 a částí pěšího pluku arcivévody Karla č.52. Prapory těchto pěších pluků se zúčastnily pokusu o znovudobytí chlumské vyvýšeniny, ale byly jednotkami 1.gardové divize odraženi. Částečně ustoupily zpět k Lípě nebo směrem na Dlouhé Dvory. V tomto prostoru se také s největší pravděpodobností nacházela i část rakouského 1.praporů polních myslivců, který kryl ústup rakouských jednotek z prostoru svíbského lesa a Čístěvsi.
Pro útok byly určeny 3.setnina a 4.setnina gardového střeleckého praporu a střelecký prapor gardového granátnického pluku č.2. Střelci gardového praporu postupovali rozvinutě, následováni 10.setninou a 11.setninou, jako třetí sled, poněkud vpravo, postupoval půlprapor setníka v.Ditfurtha. Takřka současně s gardovými střelci vnikla 11.setnina do vesnice (b), která byla obsazena dům od domu. 11.setnina prošla ulicí, která byla zasažena kartáčovou palbou (c), střelecká četa poručíka 2.tř. v. Delitze postupovala proti nepřátelskému levému křídlu. V této fázi bitvy utrpěl major v. Delitz zranění na pravém rameni. Na severním východu z Lípy v křovinatém příkopu se objevili rakouští polní myslivci (d), dvě čety 11.setniny přeběhly širokou louku, aby dosáhly cihlové pece (e) a odtud mohly střelbu opětovat. Mezitím se 10.setnina (f) zmocnila vstupu do vesnice a postupovala za 11.setninou. Jednotky trpěly střelbou polních myslivců z příkopu a proto hledaly také ochranu za cihlovou pecí. Při tomto postupu byl zasažen svobodný pán v. Rechenberg střelou do břicha.
Během střelby obou setnin se půlprapor setníka v.Ditfurtha postupně dostal na jejich úroveň (g). Sloučení svého praporu využil major v. Delitz a vyrazil s „Hurrá‘‘ proti nepříteli. Stavení i příkop byly dobyty a střelba srazila mnoho ustupujících myslivců, ale poručík 1.tř. v.Notz zaplatil tento čilý útok životem, byl zasažen střelou do hlavy.
Situace rakouských baterií (a) se i přes vydatnou střelbu proti Dohalicím stávala kritická. 10.setnina a 11.setnina se spojily se střelci gardového střeleckého praporu a gardového střeleckého pluku a postoupily na 400-500 kroků proti levému křídli nepřítele. Palebné postavení opustilo pět děl a obsluha zbývajících děl setrvala a dál pokračovala v palbě na Dohalice. Dvě kartáčové střely byly vypáleny na půlprapor setníka v.Ditfurtha. Střelba pruské pěchoty byla zničující a po dvou minutách byl podniknut útok s ,,Hurrá“ proti baterii. Po několika vteřinách padli zasažení koně a jedno dělo s třemi muži obsluhy vypálilo poslední ránu. Deset rakouských osmiliberních děl padlo do zajetí. S gardovými střelci byl poručík 2.tř.v.Delitz a svobodník Pü3 z 11..setniny první od pluku, kteří vnikli do baterie. Střelecký prapor byl útokem celý rozhozený a opět se shromáždil v bodě h, zde byl postřelován rakouskými děly od Dlouhých Dvorů . Dva střelci padli a major v.Delitz utrpěl zranění v obličeji od utržené přezky. Když prapor hledal krytí před touto palbou, ozvalo se ze zadu mohutné ,,Hurrá“ doprovázené vydatným bubnováním. To 2.armádní sbor od 1.pruské armády útočil v čele s pruským králem Vilémem I. Rázem bylo zapomenuto na krytí, lidé se zvedali a vítali krále, ten podal majorovi v.Delitzovi ruku a děkoval praporu za jeho statečné chování. S jásotem se postupovalo dál na Dlouhé Dvory, kde se konečně mohla zahnat žízeň. Zde byly patrné stopy po velkém jezdeckém střetnutí, které se odehrálo mezi 16 a 17 hodinou v prostoru Střezetice – Dlouhé Dvory – Rosnice. Pruská jízda se vydala pronásledovat ustupující armádu, ale záložní rakouská jízda úspěšně útočící pruské jezdce zastavila. Zastavila tím i na čas postupující pruskou pěchotu, což bylo dost podstatné a ustupující armáda měla alespoň chvíli klidnější ústup.
Očitý svědek popisuje: ,,Mlha, která dosud halila bojiště se rozplynula a tak bylo možno vidět v dáli, velkým obloukem se blížit pruskou armádu, brigádu vedle brigády, prapor vedle praporu. Za doprovodu hudby se vše dralo vpřed. Vyhrkly mi slzy do očí z radosti nad tímto okamžikem, kterého jsem se mohl dožít. To jistě potkalo i mnohé další. Opakovaně jsme si potřásali rukou nad výsledkem, toho jak se věci udály a s možností se toho zúčastnit. Stále postupovalo pruské vojsko vpřed na Všestary, Břízu, Střezetice a Probluz. Nalevo gardové jednotky s 1. a 6.armádním sborem, napravo rýnské a vestfálské jednotky. Já se zastavil a v tichém úžasu sledoval a vychutnával ten radostný okamžik mého života‘‘.
Velká jezdecká bitva a obětavost rakouského dělostřelectva, které do posledního okamžiku krylo ústup spojenecké armády byly posledním trumfem spojenecké armády. Střelecký prapor tábořil spolu s předvojem divize u Všestar. Za zvláštní připomínku stojí přístup 17ti letého vojáka v.Kitzinga, který byl postavou malý a slabý, ale překonal těžkosti pochodu, v boji stál příkladem, dokud ho nepřátelská střela nesrazila k zemi.
Hlavní uskupení 2.gardové divize, do kterého náležely oba granátnické prapory, mělo vyrazit na pochod ¼ hod. po předvoji, v 7 ½ hod. dorazil 2.prapor pluku z Trutnova do Kocbeře. U Dvora Králové byla krátká přestávka, kterou využil plukovník v.Fabeck k potřebným změnám v pluku. Setník v.Bentivegni se stal velitelem 2.praporu, poručík 2.tř. v.Obstfelder velitelem 2.setniny, poručík 2.tř. svobodný pán v.Horst velitelem 5.setniny a poručík 2.tř. v.Rosenberg I velitelem 7.setniny. Po další čtvrt hodině se postupovalo dál na Dvůr Králové přes Labe za duněním děl. I s myšlenkou brzkého střetnutí a vypětím všech sil, ubíhala cesta pomalu a dělostřelba ani bojiště se nezdály přibližovat. Bitva pokračovala, ale rozmoklé a koly rozryté cesty nedovolovaly rychleji se přiblížit k bojujícím kamarádům. Jakmile to terén dovolil zaujala 4.gardová pěší divize bojovou formaci, kde v prvním sledu byly dva prapory od 4.gardového granátnického pluku královny a v druhém sledu oba granátnické prapory gardového granátnického pluku č.2. Kolem poledne se ukázaly první stopy boje, ale žádný odpočinek se nekonal. Vypětí bylo pro lidi, kteří od 4 hod. ranní pochodovali dost značné. V 16 hod. dosáhla brigáda dvou památných lip na návrší u Hořiněvsi, které byly již dříve spatřeny. V 17 hod. oba granátnické prapory pochodovaly okolo Rozběřic, kde to vypadalo hrozně, četné úvozy byly pokryty mrtvými a raněnými. Rozběřice, ale i vesnice Chlum hořely a několik stovek rakouských zajatců táhlo naproti. Bitva byla vybojována, hořké bylo pomyšlení na neúčasti na tomto boji. Již se rozšířila zpráva o velkých obětech u praporů. Poručíkovi 1.tř. v.Panwitzovi byl kartáčovou kulí roztržen hrudník. Princ Anton v.Hohenzollern ležel smrtelně raněn v Rozběřicích a plukovník v.Fabeck k němu poslal lékaře Liese, aby mu pomohl. Mezitím bylo 18 hod. a brigáda stále pochodovala, vlevo ležely Rosnice a dále vpravo ležel Probluz, mezi oběma vesnicemi se táhl lesík. Gardový sbor zatím nebyl v dohledu, bylo vidět pouze jednotky pruského 1.armádního sboru. Jednotky byly soustředěny v jednom bodě, odkud v krátkých intervalech vyrážely. V tom začaly dopadat kolem rakouské granáty, sotvaže pluk našel ochranu, dopadnul jeden granát do 1.praporu a zabil několik granátníků a další zranil. Pluk počkal na další rozkaz, a potom se přesunul do lesní parcely u Stěžírek. Cestou prošel kolem jednotek Labské armády generála v.Büttenfelda a střelba pomalu ustávala.
4.gardová pěší brigáda se v důsledku křížení útvarů dostala mimo dosah divizního velitelství. U Hořiněvsi předal četník gardového sboru generálu v.Loënovi vzkaz od velitel gardového sboru prince Augusta v.Württemberga: ,,Odpoledne od 3 hod. se dobře daří a nepřítel všude ustupuje. Vše ať postupuje dále.‘‘ Brigáda potom postupovala mezi Chlumem a Rozběřicemi, nechala stranou Všestary a Rosnice a u Stěžírek se spojila s Labskou armádou, která postoupila od Probluze. Počítalo se s tábořením v lese, ale přišel rozkaz, postoupit k Dlouhým Dvorům, aby bylo dosaženo spojení s divizí. Přesun se konal za tmy přes bojiště, které bylo pokryté mrtvými a raněnými. Zvlášť hrozný byl nářek raněných o které se za chůze zavadilo a jímž nebylo pomoci. Asi v 22 hod. dorazil pluk na místo. Trén nesměl následovat v tornách schované poslední skrojky chleba byly snědeny během pochodu. Takřka po kolena se bořili granátníci do promočené a jízdními útoky rozryté země. Nehledě na chlad a vlhko ulehli lidé a spali několik málo hodin. Pak se mnozí zvedli, došli ke Dlouhým Dvorům. Prkna a trámy použili na táborové ohně, sláma posloužila jako podložka nebo skromné přístřešky.
Ztráty pluku 3.července byly: mrtvý 2 důstojníci (poručík 1.tř. Ferdinand v.Notz, narozen 11.ledna 1835, k pluku byl přidělen 27.dubna 1852, poručík 2.tř. svobodný pán Gustav v.Rechenberg narozen 8.ledna 1834, k pluku byl přidělen 19.února 1859), 1 poddůstojník a 7 mužů, raněný 1 důstojník, 3 poddůstojníci a 33 mužů.
V díle Pruského generálního štábu se ztráty v bitvě u Hradce Králové 3.července uvádějí: mrtvý 2 důstojníci a 7 mužů, raněný 1 důstojník a 41 mužů a ztrátu 1 koně. Celá 2.gardová pěší divize měla ztráty: mrtvých 6 důstojníků a 25 mužů, raněných 5 důstojníků a 173 mužů a ztrátu 5 koní.
Korunní princ Bedřich Vilém a jeho armáda splnili v celé míře svoji povinnost. Opět se ukázalo, jako už mnohokrát v historii válek, jakou má útočník neocenitelnou výhodu, když může směr útoku směřovat podle svého úmyslu. Zcela jinak by se vyvíjela situace na rakouském pravém křídle, kdyby se jednotky, které byly na toto místo určeny, nedaly strhnou k boji se 7.pěší divizí v lese Svíb a okolí.
Druhá největší bitva 19.století byla dobojována, hromady mrtvol, zohavené a roztrhané těla lidí a koní, vypálené a rozbité vesnice a neutěšitelné sténání tisíců raněných a ržání koní, to byl obraz bitevního pole, které ozářilo zapadající slunce, které se prodralo přes roztrhaná mračna. Určitě pohled z výšin na ozářené a zkrvavené bitevní pole, na nížinu mezí Chlumem a Probluzí, která se stala hlavní ústupovou linií, ale také prostorem jedné z největších jezdeckých střetnutí historie, musel u vítězných, ale na smrt unavených pruských vojáků vyvolat hluboký psychický dojem.
Spojenecká armáda se v hrozném zmatku valila k pevnosti Hradec Králové a k Labi. U pruské armády jednotky byly smíchány, součinnost jednotlivých brigád, potažmo divizí byla silně narušena. Neměla ani útočící sílu, aby poraženou armádu ihned pronásledovala, proto byl na následující den vyhlášen odpočinek. Pruské vrchní velení si začalo uvědomovat výsledek bitvy a zároveň poznávalo, že proti stála celá spojenecká armáda.
Ráno 4.července bylo vcelku sucho, dopoledne pak dorazil trén a při zprávě jaká byla vybojována bitva se zapomnělo na veškeré útrapy. Tento den zůstal pluk v táboře, střelecký prapor byl zařazen do předvoje. Čas byl využit k odpočinku, opravě věcí, pohřbívání mrtvých, sběru raněných a střílení poraněných koní. Poblíž stojící ovčín byl plný raněných, kdo tam nahlédl mohl vylíčit utrpení ubožáků uvnitř a pouze dva lékaři byli k dispozici. Úmrtnost byla velká, a proto každou chvíli byli mrtví vynášeni ven. S hrdostí se zároveň hledělo na výsledek bitvy. V celých řadách stály rakouská děla a tisíce zajatců bylo vedeno kolem tábora. Jak byla Rakouská armáda porážkou otřesena, se mělo ukázat v příštích dnech.
Bylo nutné znovu upravit důstojnický schematismus pluku: Poručík 2.tř. v.Bockh se stal velitelem 10.setniny a pobočník velitele pluku poručík 2.tř. svobodný pán Senfft v.Pilsach se stal velitelem 6.setniny. Pobočník velitele 2.praporu poručík 2.tř. v.Sydow se stal pobočníkem velitele pluku a poručík 2.tř. v.Plessen se stal pobočníkem velitele 2.praporu. Major v.Delitz opustil kvůli svému zranění prapor, zastoupil ho setník v.Ditfurth.